číslo 37
vychází 5. 9. 2005

Jak to vidí

Miroslav Konvalina,
washingtonský zpravodaj Českého rozhlasu

Poslušně hlásím...

Jednou z věcí, které mě v Americe znovu a znovu rozčilují, je bdělost obyvatel a jejich připravenost vás při první příležitosti udat. Setkávám se s tím po celou dobu svého amerického pobytu a není to jen můj pocit.

Přišel za mnou jeden Čech, který tady dočasně pracoval a posílal druhým rokem svého malého syna do americké základní školy. Povídá: ,,To je hrozný, k čemu je tam vedou, on nabonzuje svého nejlepšího kamaráda učitelce za to, že slyšel, jak říká sprostá slova." Když kluk přišel domů, otec se mu snažil vysvětlit, že my to děláme jinak, my nejlepšímu kamarádovi řekneme, co se nám nelíbí, ale nejdeme ho hned nahlásit učitelce. Než byla na dítěti spáchána trvalá škoda, známí odjeli zpátky domů a já jsem se mezitím přeptal Čechů, kteří tu žijí déle, ale nenarodili se tu, zda mají podobnou zkušenost. Řekli mi, že ano.

Když jsem tady byl první léto, zapovídal jsem se v místním bazénu s kamarádem a blokoval jsem dráhu. Paní, které jsem překážel, mě nevyzvala, ať se jdu bavit na břeh, ale rovnou si šla stěžovat plavčíkovi. Podobně mě tady nahlásili správci našeho domu, že nechávám noviny za dveřmi a že jsem nějak podezřele často na cestách.

Asi bych z toho všeho nedělal vědu, kdyby se mi uprostřed tohoto léta nestala další nepříjemnost - tentokrát s krajanem v Nebrasce. V jednom tamním zapadlém městečku se konal tradiční český festival, jeho organizátoři mi dokonce rezervovali ubytování v hotelu. Lidé byli vstřícní, natočil jsem tam milou reportáž, odvysílal zpravodajské příspěvky a zaplatil si hotel. Mezi postaršími krajany mi ukázali hlavního organizátora, se kterým jsem byl předtím v písemném styku. Natočil jsem s ním rozhovor, poděkoval za pozvání a spokojeně odjel. Za tři dny přišla na naši ambasádu ve Washingtonu stížnost, ze které vyplynulo, že už nejsem v nebraském městečku vítán, protože jsem nenatočil rozhovor s hlavním organizátorem, ale s úplně jiným člověkem. Později se ukázalo, že se jeden asi špatně slyšící krajan omylem vydával za druhého.

Vše by se vysvětlilo jedním telefonátem, kdyby to postižený považoval za vhodné. Český starokrajan, který už prošel americkou výchovou, ale uvažoval jinak, přesně tak, jak to učili toho kluka v americké škole. Ne si problém vyřídit s tím, kdo ho asi způsobil, ale běžet si stěžovat na úřady. Doufám, že v tom městečku v Nebrasce už nevisí má fotka a není tam na mě vypsána odměna, protože až na tu následnou stížnost na ambasádě, mám na jejich polku a kachnu se zelím jen ty nejhezčí vzpomínky.