číslo 38
vychází 12. 9. 2005

Jak to slyší

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Ne každý má co říci

Literárně zpracované paměti a vzpomínky představují v písemnictví jednu z významných oblastí. Jsou výpovědí o lidech a době, ale zároveň také odrážejí portrét svého autora. Když v dřívějších dobách usedl někdo k psaní memoárů, bylo to možno téměř s určitostí považovat za známku přiznaného stárnutí. Za projev pocitu, že nazrál čas, aby pisatel pro své současníky a hlavně pro budoucí pokolení zaznamenal jak skutečnosti, které prožil, tak zkušenosti, které z oněch prožitků vyvodil.

Doba se mění a s ní se mění i charakter memoárové literatury. Psaní pamětí dnes už zdaleka není výsadní oblastí ctihodných kmetů a důstojných starých dam. Snad je to strach před předčasnou sklerózou, co žene stále mladší a mladší ročníky ke klávesnicím psacích strojů či spíše počítačů, aby zaznamenaly, co si pamatují, dokud si to ještě pamatují. A tak se dnes s námi o své zážitky občas dělí i autoři ve věku, ve kterém zatím žádné skutečné zážitky snad ani nemohou mít slečny čerstvě odrostlé dívčím sukním a mladí mužové, kteří teprve nedávno vstali ze školních lavic. Jak se na ně jen trochu usměje štěstí a oni pocítí záchvěv popularity, vanoucí odkudsi z prvního cédéčka, z televizní show, z evropského rekordu či z titulní stránky bulvárního plátku, už nabudou dojmu, že jsou povoláni svěřit se divákům či posluchačům se svými vzpomínkami a názory. Nedivme se, sláva je věc pomíjivá, už zítra může taková dnešní hvězdička zažít svůj ústup z výsluní širšího povědomí, a tak je třeba využít každou příležitost, dokud se dá. Co na tom, že ještě není nač vzpomínat! Tu se něco vypůjčí odjinud a vylíčí jako příhoda vlastní, tu se nějaká bezvýznamnost nafoukne do úctyhodných rozměrů a zbytek se zkrátka něčím "dosype". Pokud potom takové nezralé mládí prošpikuje své vzpomínky třeba kuchařskými recepty, prosím. Horší však je, když stejně tak pocítí potřebu poskytovat čtenářům i recepty na život názory na spletitosti osudu a návody, jak se s nimi vypořádat. Takové pasáže pak většinou působí trapně komicky, ač právě ony jsou od autorů myšleny smrtelně vážně.

Očividná nadprodukce pamětí, s níž se v současnosti setkáváme, se však neblaze podepsala i na memoárech lidí, jimž věk a odvedená práce dávají právo na bilancování. Protože však mají většinou už nejméně jednu vzpomínkovou knihu za sebou, v těch dalších její obsah už jen rozmělňují, "obohacují" o veselé historky (např. z natáčení) a často také špikují kuchařskými recepty či zahrádkářskými radami. Výsledek je tudíž v mnoha případech stejně plytký jako u jejich mladších kolegů. Tam i tam se faktografický přínos zpravidla rovná nule.

Je téměř zákonité, že taková devalvace memoárové literatury odrazuje od psaní pamětí řadu skutečných osobností, které by naopak mohly a měly co říci. Že právě na vylíčení jejich vlastních osudů, na reflexi doby, kterou prožily, a lidí, které poznaly, čekáme mnohdy marně. Navíc se zdá, že nakladatelská obec nepovažuje jejich vzpomínky za dost lukrativní, takže je k psaní ani nevyzývá. Proto je znamenité, že Český rozhlas nepodléhá módě dávat prostor jen "tvářím z titulních stránek", ale snaží se „ a to dokonce soustavně „ budovat něco, co by šlo označit jako Paměť národa. Významným prostorem se v tomto smyslu staly cyklické půlhodinovky nazvané Osudy, vysílané denně (s výjimkou víkendů) od 11.30 na stanici Vltava. Jako by v čemsi navázaly na dnes už legendární pořad A léta běží, vážení (později ovšem zdeformovaný normalizačními příkazy a zákazy). Už jen pár namátkou vybraných jmen, která se letos v Osudech objevila, vypovídá o charakteru i kvalitách projektu publicistka Věra Šťovíčková-Heroldová, skladatel Jiří Sternwald, válečný veterán Jiří Poláček, překladatel Vladimír Mikeš, spisovatel Pavel Kohout atp. Snad za nejzdařilejší setkání z poslední doby lze považovat dva desetidílné cykly, které proběhly v letních měsících. Šlo o vzpomínky spisovatele Arnošta Lustiga a skladatele a hudebníka Pavla Jurkoviče. Byť životní dráhy obou byly pochopitelně zcela odlišné, v čemsi bylo jejich vyprávění podobné vyznačovalo se prostotou, pokorou a hlubokým člověčenstvím.

Název projektu lze chápat víceznačně. Nejsou tu zaznamenávány jen zajímavé osudy lidí a bilance jejich individuálních životních příběhů. Na tomto pozadí jsou současně zachyceny také osudy celého národa v posledním půlstoletí. Pokud se všem tvůrcům podaří udržet dosavadní úroveň projektu, máme naději, že může vzniknout galerie rozhlasových memoárů, která bude mít pro budoucnost mimořádnou historickou cenu.

JAROSLAV SOMEŠ