číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Zpět na obsah         

Rozhlas Plus

Host do domu

O lidském velínu s endokrinologem Luboslavem Stárkem

Zažil mobilizaci v roce 1938 a krátce na to vyhnání Čechů ze Slovenska. Mládí a studia mu zkomplikoval pobyt ve vězení, ale přesto se oklikou dostal k práci, kterou má rád, a ve které dosáhl mnohých úspěchů. V Hostu do domu ČRo 2 - Praha vzpomínal na své dětství, zážitky z vyšetřovací vazby i na začátky dnešního Endokrinologického ústavu náš přední endokrinolog prof. Luboslav Stárka.

Co pro vás znamenalo vyhnání Čechů ze Slovenska v roce 1939?

Luboslav StárkaBylo mi tehdy devět let a cítil jsem se být Slovákem, ačkoli rodiče byli Češi - můj otec na Slovensku působil téměř 20 let. Dodnes si živě pamatuji nápisy: "Psom, Čechom a Židom vstup zakázaný." Maminka se dost angažovala v česko-slovenském smyslu a tak jsme ujížděli 15. března 1939 víceméně potajmu, protože na nádraží čekala hlídka, která by ji bývala byla zatkla. Byla to pro mě velká změna: otec byl vedoucím pobočky spořitelny v Bánské Bystrici a na malém městě měl jistě slušné postavení. Rodiče vedli bohatý společenský život a po příchodu do Prahy se jejich společenské kontakty zcela omezily. Přišel jsem z malého města do velkoměsta, uměl jsem dobře slovensky, ale česky jen od rodičů, a tak jsem musel ledacos překonávat. Navíc byla válka a dobře si pamatuji třeba bombardování 14. února 1944: několik domů kousek od nás spadlo, viděl jsem bezprostřední důsledky, takže to byly chlapecké zážitky dost intenzivní.

Po vzrušených válečných letech jste byl v roce 1949 zatčen. Proč?

Na gymnázium přišli po válce noví žáci, kteří nemohli před tím studovat, a jeden z nich v roce 1949 upozornil na některé mé výroky a čin v té době zvlášť zavrženíhodný - zneuctění obrazu Stalinova. Soudruzi měli pokyn vyčistit střední školy od buržoazních živlů a důsledek byl nejen to, že jsem nemohl dál studovat, ale dokonce jsem se ocitl na Pankráci. Byla to opravdu tvrdá škola a ještě tvrdší, když byl můj čin přehodnocen a byl jsem vězněn u městského soudu na Karlově náměstí, kde nebyli političtí vězni, ale vrahové, loupežníci a podvodníci. Pamatuji, že na cele, která měla 12m2, nás bylo sedm nebo osm - a bez hygienického zázemí.

Co vlastně prožívá mladý muž, který se nespravedlivě ocitne ve vězení?

Když člověk žije normálním životem, blíží se květen a je mu 19 let, vůbec netuší, do čeho se může dostat "pod zámkem". Pankrácká věznice byla úplně přeplněná a dozorci rozhodli, že jako mladému mi nebude vadit pobyt v suterénu naproti korekcím, kde byly temnice a v nich vězňové či vyšetřovanci zakovaní do kovových koulí. K prvnímu výslechu jsem se měl dostat až po Novém roce a pomalu jsem začal propadat depresím. Řekl jsem si, že příliš výrazně vyčnívat je silně nebezpečné a jestli se z toho dostanu, tak musím být opravdu opatrný. Což jsem ale pak v životě stejně většinou nedodržel a důsledky se taky dostavovaly. Ve vazbě na Karlově náměstí jsem si zkorigoval představy o notorických zločincích a uvědomil jsem si, že mají také své lidské stránky. Dočkal jsem se od nich slušného zacházení a s mnohými jsem navázal vztahy vzájemného porozumění. Ale třeba hygienické podmínky, kdy jsme měli za šest týdnů jen jedinou možnost vysprchování, stlačovaly člověka někam na úroveň trošku rozumnějšího zvířátka. Naštěstí se rodičům podařilo poslat mi učebnici chemie, což byla vždycky moje záliba, takže jsem měl aspoň nějaký cíl. Jinak civět denně 24hodin do holé zdi nebo do zamřížovaného okénka není nic příjemného. Zvlášť, když je člověk v plně aktivním věku.

Po propuštění jste pracoval jen v dělnických profesích, ale nakonec se vám po různých peripetiích podařilo studovat na Přírodovědecké fakultě u prof. Jaroslava Heyrovského. Jak na něho vzpomínáte?

Znal jsem se s ním ještě před studiem, protože jsem chodil s jeho synem do stejného skautského oddílu. Byl mimořádnou osobností, měl anglický šarm a kultivovanost a na rozdíl od některých jiných učitelů to byla skutečně třída. Vedl polarografická cvičení, a i když jsem dělal diplomovou práci z organické chemie, zaměřil jsem ji polarograficky, což mi otvíralo cestu do Polarografického ústavu ČSAV, který byl tehdy ideálem všech čerstvých absolventů. Dostat se tam znamenalo skoro jako dostat se do světa. Ústav byl vedený jinak než většina institucí, semináře se konaly v anglickém jazyce, přijížděli tam významní hosté ze zahraničí a publikace měly světovou úroveň.

Nakonec jste se místo do Polarografického ústavu dostal v roce 1957 do tehdy založeného Endokrinologického ústavu. Jaké byly jeho začátky?

Vstoupit na jeho půdu bylo tehdy jako vstupovat na tenký led, protože endokrinologie byla označována za buržoazní pavědu, podobně jako kybernetika, druhý obor, o který se zajímal náš ředitel doc. Šilink. Vždycky bojoval o zachování ústavu, protože ho dost často chtěli zrušit. Nebylo to tedy pracoviště příliš jisté, ani moc dobře vybavené, ale mělo krásnou výhodu: byla tam fantastická parta a po roce 1968 se ústav natolik transformoval, že jsme tam neměli ani stranickou organizaci. Což zase ovšem taky komplikovalo situaci.

Čím je pro vás endokrinologie zajímavá?

Endokrinologický systém je de facto jeden ze systémů, který řídí děje v našem těle. Tento obor je tedy o "lidském velínu" a každý velín je komplikovanější nežli obyčejná periferní záležitost. Nejdřív jsem dělal endokrinologii laboratorně, ale pak jsem chtěl poznat něco víc než jen biochemii hormonů a začal jsem večerně studovat medicínu. To mi otevřelo trochu jiný svět, protože jak klinická, tak laboratorní práce je velice zajímavá, ale nejzajímavější je, když se oba tyto světy spojí. Endokrinologie je nauka o hormonech a hormony jsou látky, které vylučují žlázy s vnitřní sekrecí a žlázy s vnitřní sekrecí jsou ty, které produkují hormony. Tato starší definice je ovšem definice kruhem. Dnes se definuje jako obor, který postihuje vnitřní signalizaci v organismu, a já jsem se zabýval steroidními hormony: na nich je založená například celá hormonální perorální antikoncepce nebo léčba žen po menopauze, na hormonech spočívá do značné míry sportovní doping a další záležitosti, které jsou lidem známé, ale nespojují si je s naším oborem.

Po roce 1990 jste deset let vedl Endokrinologický ústav.

Byl jsem dokonce ještě před tím pracovník pověřený vedením, ale když mi emigrovala dcera, byl prozatímního zastupování konec. Myslím si ale, že doba mého vedení je považována za určité historické období, kdy jsem snad pro ústav vytvořil docela slušné podmínky a pracovníci byli celkem spokojení a moc na mě nenadávali. Vedení ústavu se obvykle všem nezavděčí, protože člověk vždycky musí udělat nějaké nepopulární rozhodnutí, ale snažil jsem se, aby bylo na pracovišti pěkné klima a to se mi snad i podařilo.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ