číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Jak to slyší

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Vltava o prázdninách i po nich

Afrikou jsme se koncem srpna rozloučili s bezpochyby nejšťastnějším programovým činem Vltavy letního období, nazvaným Prázdniny s Cimrmanem. Nedivil bych se, kdyby stanici přinesl šéfy tolik kýžené zvýšení počtu posluchačů. Prospět mohlo i to, že to ve vltavském programu byly de facto premiéry.

Jinak jsme byli, jak už je v létě zvykem, zaplaveni mořem repríz, letos snad ještě o to rozsáhlejším, oč hlouběji ke dnu dosud klesala hladina finančních programových fondů. Pravda, i v tom moři se uchovalo několik výrobně nenáročných premiérových ostrovů, vesměs cyklického typu. Mezi nimi si pozornost i pochvalu zasloužila a zasluhuje páteční Posluchárna Ivana Štrause. Jde o jeden z četných vltavských pořadů, které chtějí slovy přiblížit posluchačům hudbu. Na rozdíl od nejednoho z nich se však profesor Štraus dokáže vyhnout mnohomluvnosti i hudebněvědné nudě. Hned se pozná, že je nejen vynikajícím houslistou, znalcem hudebního oboru v nejširším slova smyslu, ale zřejmě i nadaným novinářem. O svých tématech mluví zajímavě, dokáže být vtipný a v každém případě je uměřený - ví přesně, kolika a jakých slov je jeho pořadu zapotřebí. Kdyby byly všechny obdobné "přibližovací" vltavské pořady obdobně obslouženy, byla by radost je poslouchat, což se bohužel o mnohých z nich, ne-li o většině, s čistým svědomím říci nedá.

Nejspíš první premiérou poprázdninového období, a tedy návratem k normálu i v těch výrobně náročnějších programových typech, byl Regionalismus, dokument Hany Soukupové z ambiciózní řady Ismy po česku. Přiznávám, že jsem se na něj chystal s jistou nedůvěrou. Jestli nepůjde o něco okrajového nebo třeba i o "ismus" uměle vyrobený. Ale už první slova pořadu mě vyvedla z omylu: ovšem, protože je zde stále sílící nápor jménem globalizace, bude - nebo aspoň mohlo by - čím dál víc záležet také na tom, co je regionální, co je, lidštěji řečeno, domov. A stačí nahlédnout na internet, aby člověk zjistil, že se to tam nejrůznějšími regionalismy - počínaje těmi evropskými přes hospodářské, kulturní až po mnohé jiné - docela hemží. Potud se tedy pořad Hany Soukupové trefil do černého.

Jiná věc je, jestli také od začátku do konce zaujal nebo dokonce vzal za srdce. Zde bych si už tak jistý nebyl. Souvisí to asi v první řadě s tím, že přes všechnu svou aktuálnost není regionalismus pro tvůrce rozhlasového pořadu či jiného zpracovatele zdaleka tak vděčný, jako některé jiné "ismy". Po této stránce se například s takovým sadismem nebo třeba i rasismem nemůže rovnat ani zdaleka. Samozřejmě, jde-li se na to správným způsobem, lze poutavě pojednat skoro o všem. Autorce nelze upřít, že ke svému úkolu přistupovala seriózně, nejspíš i se znalostí věci, že si vybrala dobré a slova mocné odborníky, platí to zejména o Václavu Cílkovi a M. C. Putnovi, a že se koneckonců snažila i o tu poutavost - pořad přece postavila na dvou životních příbězích, jednom severočeském a druhém jihočeském. A tady možná vězela ta druhá potíž. Příběhy to jistě nebyly zcela nezajímavé a oba také měly ilustrační sílu. Ale málo platné, že by se při jejich líčení posluchač prohnul napětím, to asi ne.

A tak, podrobíme-li strukturu pořadu pitvě, byly tu dva ilustrační příběhy obložené anketou vedenou s experty, kteří téma rozvíjeli tu více, tu méně zajímavě. Summa summarum to na radiodokument, o kterém by se dalo bez výhrad říci, že byl neodolatelný, asi nevydalo. Vzdor chladnému označení dokument, ty nejlepší z nich v sobě totiž mívají něco dramatického, pohnutlivého, provokujícího, překvapujícího nebo jinak za srdce beroucího. A to se zde, alespoň v nějakém výraznějším množství, nenašlo. Vůbec to ale neznamená, že by pořad byl zhola nezajímavý. Určitě přesvědčil o závažnosti svého tématu, dal nejeden podnět k přemýšlení, byl přehledný i svědomitý. Koneckonců, poslední a nejdůležitější slovo budou mít posluchači "Ismů", možná že v jejich známkování, ke kterému jsou neustále nabádáni, a tedy v nelítostné soutěži o úspěch nedopadne tak zle.

OLDŘICH KNITL