číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Tipy Týdeníku

Rus Woodyho Allena bojuje proti Napoleonovi

Pondělí 26. září, ČT 2, 21.20

Ve svém posledním parodickém pokusu Láska a smrt Woody Allen dospěl na samou hranici zvoleného žánru, pod zevnějškem bláznivých příhod již probleskuje zájem o niterná dilemata postav, zvláště Allenova maska nerozhodného, smolařského snílka, neustále zkoumajícího své ledví, je již téměř hotova. V příštích filmech ji bude Allen trpělivě vsazovat do zdánlivě všedního, snad jen trochu snobského newyorského prostředí.

Po výpravách do zkorumpované jihoamerické země či do totalitářské budoucnosti se nyní ocitáme v carském Rusku počátku 19. století, kde se Allenův Boris Grušenko navzdory své bázlivosti stane rekem protinapoleonského hnutí. Opět je to pomenší, breptavý mužík, často směšný svými počiny, jimiž se snaží vzdorovat záludnostem osudu. Provdá se za něho víceméně ze soucitu sličná dívka (Diane Keatonová). Ta totiž předpokládala, že Boris nepřežije souboj s mimořádně nebezpečným sokem v namlouvání. O to větší je pak její zděšení, ovšem jen do té doby, než se společně rozhodnou spáchat atentát na ničemného uchvatitele Napoleona.

Allen čerpá z mimořádně širokého motivického okruhu - a zdaleka nelze tvrdit, že by se jednalo o nějaká pokleslá, druhořadá témata. Vycítíme groteskní, nicméně uctivé odkazy na veledíla ruské kultury (Tolstého Vojna a mír), na mysticko-filosofické disputace o smyslu existence a jejího předurčení jak vystřižené z Dostojevského, na odkaz slavných bolševických režisérů. Ejzenštejnova proslulá triáda statických záběrů vzmáhajícího lva kdysi symbolizovala probouzející se revoluci, jenže Allen užije opačný sled záběrů ve zcela nečekaném významu. A pokukuje ovšem ještě dál - k bergmanovským podobenstvím z rodu Sedmé pečeti, odkud cituje postavu Smrti s kosou, ke ztřeštěnostem bratří Marxů...

Láska a smrt je skvělou ukázkou díla, které na půdorysu tragédie rozehrává jadrný humor, kdy záležitosti nejposvátnější (třeba obrana vlasti) jsou zlehčovány jak v záplavách trefných rozmluv, tak v groteskně sebezpytných monologických úvahách, které vede zejména hlavní hrdina, mudrující o svobodě jednání, o smyslu násilí, aby posléze dospěl ke zjištění, že se nelze spoléhat ani na zvěstování Boží vůle. Výsměch postihuje rádoby výměny názorů, které "učenou" formou sdělují banality nebo se rovnou mění v bezobsažné plkání.

Allen bez ustání vnáší zcizující momenty, jimiž obohacuje svou vizi ruského naturelu: vlastenecký cit k matičce Rusi se mu prolne do trojice fanoušků, skandováním nadšeně povzbuzujících "své" mužstvo v krvavé bitvě. Ale totéž platí pro náčrt francouzského jemnocitu, jak dokládá výměna zdvořilostních frází nebo přímo scéna s Napoleonem, jenž do úmoru dumá o nejvhodnějším složení zákusku, který má nést jeho jméno. Ostatně kulinářské požitky a zejména varování před nimi tvoří důležitou součást výzbroje znepřátelených sil. Ustrnulý pohled kostýmních vyprávěnek na dějiny, patetických i lehkovážných, se tu ocitá v palbě Allenova ostrovtipu. Zbývá dodat, že režisér jako vždy osvědčil smysl pro působivost hudebního doprovodu - tentokrát nikoli jazzového, nýbrž z dílny Sergeje Prokofjeva.

JAN JAROŠ