číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Tipy Týdeníku

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Kluk, který nečaruje

Anglickou spisovatelku Townsendovou proslavil knižní cyklus o zrání britského teenagera Adriana Molea; vyšel v mnoha vydáních doma i v zahraničí (také u nás), byl zdramatizován, četl se na pokračování v britském rozhlase. Nabízela se tedy i možnost jeho české zvukové verze. Ujal se jí rozhlasový režisér Jan Fuchs a Vojta Kotek, v jehož podání se první část cyklu, Tajný deník Adriana Molea, objevuje na CD (Supraphon). Je to šťastný ediční počin nejen proto, že obratně využívá popularity mladé herecké hvězdy, po filmu Snowborďáci oblíbeného hrdiny teenagerů, ale především proto, že mladým lidem přináší za po čase něco ne-li nového, tedy určitě jiného. Což dnes není zanedbatelná kvalita: do záplavy potterovského literárního i filmového čarování (chraň bůh, nic proti němu!), do vzedmuté vlny obliby fantasy - skrze magický Prsten a pod Harryho kouzelnickou hůlkou Harryho - konečně zas proklouzl příběh obyčejného kluka starého "třináct a tři čtvrtě": Takové obyčejné, avšak o to věrohodnější vyprávění o jeho všedních i svátečních dnech, láskách a starostech - počínaje obavami o pleť až k manželské krizi rodičů. Těm, co kdysi se Salingerem nadšeně "chytali v žitě", přinese navíc Adrianův příběh i kousek nostalgie. Ale nezamluvme to - deska je určena především Adrianovým vrstevníkům. Věřme, že je možná na chvilku odvede od akčních počítačových her do přízemku, kde sami bydlí. Podoba, kterou jí dali tvůrci desky, na to rozhodně má. Kotek interpretuje Adrianovy "zápisky" moderně, svižně, s podmanivou autenticitou. Vypravuje v přiměřeném dobovém tempu, to znamená rychle, nezdržuje to; možná v té rychlosti občas spolkne pár koncovek, ale vlastně to ani příliš nevadí.

(ap)

Balady a dumky na lidové téma

Skupin mísících moderní západní hudbu s tradiční východoevropskou u nás stále přibývá. Mezi ty nápaditější a muzikantsky nejvyspělejší patří kapely Maraca a Benedikta, kterým před prázdninami vyšla nová alba.

Zlínská Maraca vznikla v roce 2000 a po vlastním nákladem vydaném debutu a záznamu scénické hudby z představení Komedie omylů v ostravském Moravskoslezském divadle na sebe výrazně upozornila nahrávkou Longe, na němž zhudebnila básně slavného portugalského autora Fernanda Pessoy - a to v originále. Ambiciózní album, rozkročené mezi jazzem, rockem a world music, bylo posléze po právu nominováno na jednu z výročních cen Akademie populární hudby. Nová deska Krvavé balady již skupinu ukazuje ve zcela jiném, posluchačsky však opět atraktivním světle. Lidovky moravsko-slovenského pomezí sebrané Pavlem Popelkou natočila ve spolupráci s členy formace Zimbova, v níž působí i část členů Maraky. Promyšleně zaranžovaným i suverénně zahraným písním dominují hlasy zpěvaček Marty Vávrové a Gabriely Plíškové-Vermelho.

I další původně moravská formace Benedikta má leccos odehráno. V druhé polovině devadesátých let ji založily posluchačky Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, houslistka Michaela Váňová a její sestra, zpěvačka Petra. V již pětičlenné sestavě a s repertoárem postaveným na úpravách moravských a rusínských lidovek začala Benedikta sklízet úspěchy na hudebních festivalech i klubových pódiích a v roce 2001 vydala vydařené debutové album Sejdeme se v Dolly. Letos se její diskografie rozrostla o album s vtipným názvem Punky dumky, obsahující nejen lidové texty v současném rockovém či funky aranžmá, ale i autorské písně s folklorní tematikou. Také Benedikta staví na velmi dobré a koncertně navíc řádně charizmatické zpěvačce, jíž se odlišuje od řady dalších obdobně zaměřených souborů. Energie na rozdávání má však zjevně celá kapela.

MILAN ŠEFL