číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Tipy Týdeníku

Tangománie - vášeň, chlad a osamělost

Od nezapomenutelného filmu Tančírna (1983), v němž tanec mistrně zprostředkovával pocit míjejícího času a v "malých" osobních osudech pravidelných návštěvníků předměstské pařížské tančírny se bravurně odrážely "velké" dějiny Evropy, se na divadelních scénách objevila řada lidských příběhů "psaných nohama" - vyjádřených tancem a vztahem lidí k němu. (Ostatně italský režisér Tančírny, Ettore Scola, tehdy převzal do filmu koncepci tanečního vyprávění z pantomimického divadelního představení pařížského Le Théatre du Campagnol.) Na českých scénách je posledním z těchto příběhů hra jedenačtyřicetiletého německého herce a dramatika Torstena Buchsteinera Tango sólo, v červnu poprvé - ve světové premiéře - uvedená v pražském Divadle na Vinohradech. K inscenaci se sešel mladý, a přesto již zkušený realizační tým výrazných tvůrčích osobností v čele s hostujícím režisérem Petrem Svojtkou.

Téma hry jednoznačněji vyjadřoval její původní název Anonymní tangoholici. Je totiž o lidech, kteří neumějí prožívat normální plnohodnotný život, ani skutečné city a tangu - tanci, v němž je vášeň, sex i sentiment - propadli natolik, až se jim stalo drogou. Posiluje je, ale zároveň ničí a vyprazdňuje, zvyšuje jejich opuštěnost. Buchsteiner zná tangománii z vlastní zkušenosti, a umí tedy postihnout základní typy návštěvníků tančírny (některé postavy jsou inspirovány reálnými předobrazy), jako herec má cit pro mluvné dialogy, ale bohužel si neumí poradit s dramatickou výstavbou celku a komplikovanější motivací postav. Nechá je představit se ne zrovna šťastně ve vstupních monolozích jakési falešně zcizující expozice, aby se v závěru zase "přiznaly", jak na tom jsou se svou závislostí. Samo jednání postav do té míry podléhá jejich typovému zařazení, že diváka už příliš nepřekvapí. A to přesto, že herci hrají naplno a jejich výkonům lze jen máloco vytknout. Režie se snažila plochým příběhům poskytnout zpevňující korzet atraktivní divadelní ambaláží: figury tanga jsou bravurně nacvičeny, zajímavě vizuálně "hraje" řada detailů - např. pomalé zvedání opony, které chvilkovým zastavením vzbudilo zajímavé očekávání pohledem na nohy párů v tanečních figurách. Erotické scény jsou dějovým vyvrcholením inscenace a neodpustí si zveřejnění nahoty, ale ta nepřináší ani vzrušení (naštěstí), ani větší míru trapnosti či ironie (bohužel). Nahé tělo působí jen jaksi nadbytečně, přestože Andrea Elsnerová v polodětsky neohrabané Nicki velmi věrojatně odstupňovala směsici zmatku i úzkosti z pro ni nepochopitelného chování partnera. Spíš se zdá na škodu, že režisér pro zesílení dramatického napětí víc nevyužil rytmů tanga, které by divákovi dalo procítit strhující sílu tohoto tance. Že ji má, naznačila chvíle, kdy v jeho rytmu přichází ústřední hrdina a lev milongy (večer, v němž se tančí jen tango) Angelo (Jiří Dvořák) a jeho sok Gabor (Daniel Bambas). V tu chvíli jsou to opravdu machové, kteří mohou manipulovat ženami. Jako by tango zasvítilo svým žárem. Ale jen na chvíli.

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ