číslo 39
vychází 19. 9. 2005

Jak to vidí

Dobrodružství na Divokém Sedle

Nedávno jsem na tomto místě psal o současném jevu, jenž nabyl podoby jakýchsi nesnesitelně hravých projevů zdánlivě dospělých lidí. Hravost všelijakých "adrenalinových" aktivit by nestála za řeč, kdyby se zároveň nestala typickým projevem časů úpadkových, v nichž mnozí z nás jaksi neví co se sebou a vyhledávají tedy rozličné zábavičky takříkajíc na hraně; nemyslím ani tak na hraně vkusu, morálky a společenských norem - tam už hrana nejspíš zazvonila - ale na hraně zákona.

Nejprve k tomu velkému písmenu ve slově Sedlo, obsaženém v názvu. Jmenuje se tak jedna krásná hora v krásné krajině, druhá nejvyšší v Českém Středohoří. Její značná část je státní rezervací, jak by ne, je na ní i z ní nač se dívat a čím se poučit. Vyšlapávám ji po všechna roční období; nalezl jsem si ji už v letech trampských a fascinuje mne dodnes. Už proto, že silnice ani cesty na její vrchol nevedou, jen turistická stezka. Je pro mne, vlastně nyní už spíše byla, oázou: klidu, malebnosti, věčné monumentality, proti kterým je člověk ukrutně legrační i se svým adrenalinem. Inu, vypravil jsem se na konci léta vypůjčit si znovu kus té krásy. Šlapal jsem po lesní stezce, už skoro pod vrcholem, když mne zdola z úbočí dostihl nejprve pekelný hluk a pak rychle se přibližující stádo sedmi terénních motorek. Známe to: běžnému člověku, jenž nežije v pitomých akčních filmech, to chvíli trvá, než zareaguje, než si připustí vpád nehoráznosti - na tenhle efekt asi spoléhají barbaři všech věků a všeho věku. Při průjezdu té první venkoncem zbytečné kraksny mi došlo, že moje řvaní není argumentem proti tomu jejímu, druhé jsem hodil do cesty ležící soušku, se kterou si rovněž poradila a až té třetí jsem se tedy z nezbytí hodil do cesty sám. No pasaran!, pomyslel jsem si přitom asi. Ne, nepřejela mne, tak daleko u nás ještě nejsme. To, co mne pak nejvíc překvapilo při pohledu do tváře onoho pozastaveného pekelného jezdce, byl jeho věk. Najisto jsem čekal telecí tvář teenagera, a ne dospělého muže, jehož věk jej chtě nechtě činil vědomým toho, že dělá něco špatného. Nemohlo k němu nedolehnout, že se v té naší malé zemičce ukrajuje z přírody jak z nemocného lidského těla a že stejně tam i tady není kde vzít nové, zdravé údy. Bezpochyby slyšel, když ne četl, že nemocná civilizace zcepení hned vzápětí za nemocnou přírodou. Ale touha hrát si na hraně zakázaného (neboť sportem to nelze nazvat při nejlepší vůli) v něm a jeho souvěrcích převážila nad soudností dospělého chlapa.

Takže mně naopak nezbylo, než znepříjemnit jim tu nevědomou cestu, vedoucí do pekel barbarství i nás ostatní. A ve zbytku svých ideálů jsem odmítl věřit jeho slovům, že prý si můžu leda tak stěžovat a že jeden z nich je beztak hajný. A tak jsem si den poté vskutku stěžovat šel. Na lesní správu a na policii, kam taky jinam. A jak to celé dopadlo? Vlastně nijak, na lesní správě mne přijali dosti nevstřícně (byť prý o takto se rekreujícím hajném nemůže být ani řeči), na policii o poznání vstřícněji, leč s řešením zapeklitým, a vlastně již výše popsaným: nezbývá prý zatím, než znepříjemňovat vandalům život. Na rozdíl od zemí na západ od nás, kde se prý se s tímhle jevem vypořádávají úspěšněji.

No a tak se teď stydím. Za ten Divoký Východ, v němž je nám dosud dáno žít a jehož projevy nás sice mohou zdravě vyprovokovat ale zároveň nezdravě otravují naše duše pocitem marnosti. Nechci si jaksi ještě připustit, že jedinou naší možností je natahovat jezdcům na "divokých sedlech" v rezervacích lana do cesty, jako se to děje ve westernech. Ještě přece nežijeme v dobrodružném filmu, v němž navíc vítězí ti horší a hloupější "hrdinové".

Jaroslav Vanča

Autor je scenáristou a pedagogem FAMU