číslo 40

vyšlo 26. 9. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Sobota ČRo 2 - PRAHA - 16.30

Spisovatel, textař a taktéž písničkář Richard Farina, mimochodem švagr Joan Baezové, řekl již počátkem šedesátých let - kdyby ametysty uměly zpívat, měly by hlas Judy Collinsové, ametysty v jejím hrdle nás oblažují již dlouhých 40 let, ale vůbec tomu tak nemuselo být, protože Judy Collinsová se původně věnovala klasické hře na klavír. V pěti letech se naučila první melodie, v deseti letech o ní slavná dirigentka Antonia Brico hovořila jako o dívce, která byla zrozena k tomu být klavírní virtuoskou. Jak chutná úspěch, okusila Judy Collinsová již ve třinácti letech, kdy na veřejnosti debutovala s Mozartovými klavírními koncerty. Puberta ovšem natočila plachty Judiina osudu jinak, okouzlena texty a hudbou folkové vlny poloviny padesátých let, vymínila si na otci první kytaru a začala se věnovat zpěvu a skládání vlastních písniček.

Kluby a především kavárny, to byl svět folkové hudby závěru padesátých let a právě tam bychom nalezly v té době i Judy Collinsovou. Z rodného Seattlu na severozápadě USA ji vítr zanesl nejprve do Denveru, poté do celé oblasti amerického středozápadu, aby se přes vyhlášené kluby Chicaga dostala až do mekky amerického folku, newyorské Greenwich Village. Jak sama později vzpomínala, její život se zcela změnil o jednom zamračeném, zimním, nedělním odpoledni. "Drahoušku, vy jste připravena natočit desku", řekl jí tehdy neznámý muž, ze kterého se vyklubal Jack Holzman, prezident nahrávací společnosti Elektra, u které Judy Collinsová zakotvila na dlouhé čtvrt století. Po dvou úvodních albech přišla poklona v té době z největších a sice vystoupení v Bílém domě pro prezidenta Kennedyho. Nebylo to ovšem prezidentské setkání poslední, o necelé čtyři desítky let později si Judy Collins dokonce v Bílém domě zaběhala po boku prezidenta Clintona. Mimochodem prezidentská dcera Chelsea dostala své jméno právě podle písně Judy Collinsové Chelsea Morning.

(jk)