číslo 40

vyšlo 26. 9. 2005

Titulní rozhovor

Jiří Vejvoda, ředitel ČRo 2-Praha

Co tomu předcházelo?

Po svém působení v Týdeníku Rozhlas jsem se na chvíli vrátil ke spolupráci s Českou televizí a s Mezinárodním televizním festivalem Zlatá Praha. Byl to omyl, neměl jsem to dělat, ale člověk se nejvíc učí ze svých chyb. Pak jsem dostal od Českého rozhlasu nabídku, která zněla: Chceme, aby umělecká tvorba, slovesná i hudební, byla v Českém rozhlase soustředěna do jednoho výrobního celku, který na objednávku svých "klientů", z povahy věci především Vltavy, ale i Prahy a výjimečně regionálních stanic, bude tuto uměleckou tvorbu vyrábět. Vzniklo takzvané Produkční centrum, neboli rejdiště výborných slovesných a hudebních režisérů, produkčních a ROPáků, tedy režisérů ozvučení pořadů. Pod křídla Produkčního centra také přešly dvě hudební soutěže Českého rozhlasu pro mladé - mezinárodní soutěž jednotlivců Concertino Praga a národní soutěž orchestrů Concerto Bohemia. Byl jsem vyzván, abych tomuto týmu šéfoval.

Produkční centrum bylo v rámci Českého rozhlasu naprostou novinkou. A nové věci nemívají na růžích ustláno. Bylo to v případě tohoto projektu jinak?

S kolegy, režiséry a režisérkami, jsme museli hledat společný přístup k tomu, že natáčení rozhlasových her, cyklů, seriálů, vážné hudby, je sice důležitým, ale už vlastně jen střípkem v mozaice toho, co Český rozhlas produkuje. Že, řečeno natvrdo, ani v tomto už se šedesátá léta nedají zopakovat, že Český rozhlas je pyšný na svou uměleckou tvorbu, ale že to není pupek světa. To samozřejmě ne každý slyšel rád. Myslím si ale, že jsme s šéfrežisérkou uměleckého slova Hanou Kofránkovou, s šéfrežisérem umělecké hudby Jiřím Gemrotem a hlavně s produkční jak má být Kateřinou Kamarádovou, udělali kus práce.

Z postu šéfproducenta Českého rozhlasu jste ovšem po necelých dvou letech odešel. Jak se přihodila tato změna?

V létě loňského roku se mi stala taková zvláštní věc - v průběhu několika dnů jsem byl nucen učinit několik zásadních životních kroků. Rozhodl jsem se, že se přestěhuji a to se vším, co to obnáší, tedy včetně toho, že se rázem musíte rozloučit se spoustou věcí, které vás doma dosud obklopovaly. Dále jsem si uvědomil, že budu muset nějak přistoupit ke svému soukromému životu a také ho upravit a za třetí jsem dostal nabídku, abych přešel na místo ředitele ČRo 2 - Praha. Takže jsem pár nocí vůbec nespal, přemýšlel o všech těch výzvách a na všechny jsem tomu rošťákovi jménem osud řekl ano.

Ve vedení stanice Český rozhlas 2 - Praha se v průběhu posledních let vystřídala řada vašich kolegů - až by se zdálo, že si s ní nikdo neví rady. S jakým zadáním jste ji přebíral?

Bylo přibližně následující: ať je stanice Praha svého druhu vlajkovou lodí Českého rozhlasu. Pod vlajkovou lodí si však nepředstavujme tu loď největší. Vlajkovou lodí Českého rozhlasu budiž ta, která pokrývá nejvíc žánrů, protože jí to ukládá zákon. Víte, "Dvojka" bývá charakterizována jako rodinná stanice a to je krásné i kruté zároveň (můžeme se ptát, jaká je tedy její cílová skupina). V našem vysílání najdete víru i vědu, pořady pro děti i pro seniory, hudební publicistiku od dechovky po folk a rock. Emblémem stanice je pestrost, a to ve chvíli, kdy se ostatní rádia stále víc specializují, fragmentarizují. Přestože ale kráčíme jako by proti proudu, stále nás poslouchá třistapadesát, čtyřista tisíc posluchačů. Už proto jsem si jist, že Praha má pořád smysl.

Čemu jste v tom prvním roce šéfování věnoval největší pozornost?

Hodně úsilí jsem věnoval tomu, aby stanice vyzařovala nejen ven, k posluchačům, ale i uvnitř Českého rozhlasu, jakýsi signál, že není stanicí starou. Jeden příklad za všechny: "Dvojka" patří mezi ty stanice Českého rozhlasu, které budou překlopeny do experimentálního, digitálního vysílání. V této souvislosti jsme založili novou redakci, která by měla vylepšit jak naši webovou prezentaci, tak službu zvanou Rádio na přání. Navíc by měla připravovat anonce, autoanonce a další informace, zkrátka doplňkové služby k digitálnímu vysílání.

Posluchači Prahy jsou ovšem pokročilejšího věku, řekněme od padesáti, pětapadesáti let nahoru. Není pro ně zatím digitalizace spíše strašákem?

Uvědomme si, za těch šestnáct let od listopadu 1989 jsme neprošli jen společenskou či ekonomickou, ale také obrovskou technologickou proměnou. A mě ohromně překvapuje, jak se mění přístup starší generace k internetu, k e-mailu, k technice. Jako by si lidé kolem šedesáti uvědomili, že pokud se odříznou od počítače, začnou být svým způsobem negramotní. Jen za ten rok, co jsem na Praze, výrazně ubylo dopisů v klasických papírových obálkách. Díky internetu nás poslouchá mnoho Čechů, jak říkám, rozptýlených v diaspoře - Čechů, kteří si nás najdou v Austrálii nebo v Americe. A Rádio na přání běžně využívají padesátníci, kteří přes den pracují a najdou si nás tehdy, když mají čas. Třeba v noci.

Na Praze nyní "velíte" mnoha kolegům, s nimiž jste dlouhá léta spolupracoval jako externista. To jistě není jednoduchý úkol. Dá se zvládnout?

Jako všechno na světě má i tohle své výhody a nevýhody. Vy jste mezi řádky naznačil ty nevýhody. Ano, dejme tomu s polovinou zaměstnanců stanice jsem spolupracoval, s těmi si tykám. S druhou polovinou si vykám. Co s tím? Zažil jsem u jednoho člověka, že ve chvíli, kdy se stal velkým šéfem, poručil všem, aby mu vykali. To jsem považoval za naprostý nesmysl. Mimochodem, není lepší škola, než pozorovat blbce, když se dostane do funkce... Ale zpět k otázce. Ocitnete-li se v čele osmdesáti, devadesátičlenného týmu (plus externisté - těch jsou desítky), musíte si zachovat odstup. Ne každý to nese s potěšením, ale nedá se nic dělat. Abyste mohl tu loď, ať už je vlajková nebo jiná, někam směrovat, opravdu musíte stát na můstku. To není nic záviděníhodného. Na můstku nejvíc fouká.

Jednou za čtvrt roku se rozhlasáci dočkají - pro mnohé obávaných - výsledků poslechovosti. Jsou pro vás ta čísla zásadními ukazateli toho, jak svou práci děláte, nebo je berete s rezervou? Mají vlastně tyto výzkumy vedoucího pracovníka veřejnoprávního média zajímat?

Poslechovost nás nemůže nezajímat. Nikoho netěší, když hraje pro prázdný sál. Ale na druhé straně si musíme uvědomit, že čteme čísla z průzkumů, který je preferenčně pořádán pro privátní stanice, aby zjistily to, co je pro ně základní, tedy kolik lidí je poslouchá a kolik tedy může stát jejich reklamní čas. Ale nejde jen o to, že průzkum, o kterém mluvíme, není cílen na veřejnoprávní sféru. Představte si nejmenovanou privátní stanici jako běžce, který vybíhá na trať. Tento běžec nemá žádné protivníky. V druhé dráze vybíhá Český rozhlas 2 a na trati má tyto překážky: Na velmi krátkých vlnách není slyšet po celém území republiky. Dále: na středních vlnách, kde ho ladí čtyřicet procent posluchačů, není slyšet od 18 hodin. A za třetí: zákon mu ukládá, aby značné procento přejímal z regionů, to znamená, aby bral tvorbu - a teď chci být velmi opatrný -, kterou brát musí. A zákon mu také předepisuje, aby vysílal pro menšiny, tedy pro lidi tak či onak potřebné. Řada našich pořadů ani nemůže být pro většinu atraktivní.

V pondělí 3. října vstoupí v platnost úprava vysílacího schématu stanice Praha. Co vás k těmto úpravám vedlo?

Naše posluchačská obec je nesporně trochu konzervativní. My bychom teoreticky vůbec žádné úpravy schématu dělat nemuseli, už teď je na stanici řada výborných pořadů, však tu působí řada vynikajících redaktorů a redaktorek. Ale chceme být rozhlasem, který nabízí způsob vysílání adekvátní počátku nového století. A některé pořady se zkrátka obnosily. To máte jako s kabátem. My ho nechceme vyměnit, ani převléknout, ale chceme trochu upravit vycpávky, udělat něco s jeho délkou a dbát na to, aby se k němu mohla uvázat nová, pestrobarevná šála.

Co nového jste tedy přichystali?

Ve všední dny jsme uvolnili odpolední čas mezi 13. a 16. hodinou pro klasický veřejnoprávní magazín, kdy ve studiu sedí výborný moderátor a jako číšník svým charizmatem nabízí nějaké menu. To menu je složené z řady rubrik, příspěvků, telefonátů, které vesměs ladíme pozitivně. Magazín ponese název Odpolední Kolotoč. Další změnou je to, že vysílání pro děti a mládež zvané Domino bylo posunuto do času mezi 19.00 až 20.30, kdy se doma dospělí přemístí k televizi a určitá část dětí a mládeže by se mohla věnovat rozhlasovému přijímači. Domino by mělo nadále oslovovat co nejširší spektrum dětských posluchačů: já si je pro sebe roztřídil do skupin, kterým říkám Generace Pohádka, Generace Potter a Generace Puberta.

Z toho, co jste řekl, vyplývá, že večery na Praze už nebudou začínat ve 20 hodin, ale o půl hodiny později.

Ano, ale zdůrazňuji, že jsme nic nevypustili, jen jsme večerní slovesnou i hudební publicistiku přeskupili do jiných časů. A ještě snad nejatraktivnější změna: hodně jsme se zamýšleli nad sobotním dopolednem, časem mezi 9. a 11. hodinou, který dosud vyplňoval blok Česká snídaně s řadou tipů na víkend. Nabízeli jsme je pozdě. Když se v sobotu v 10 hodin dozvíte, že se odpoledne někde něco zajímavého koná, asi už nezměníte svůj víkendový program. Většinu těchto rubrik jsme tedy přesunuli do pátečního Odpoledního Kolotoče a získali tak dvě dopolední sobotní hodiny. První z nich, mezi 9. a 10. hodinou, bude vyhrazena Diáři Hosta do domu, sestřihu toho nejlepšího, co nám v průběhu týdne hosté Prahy řekli. A čas mezi 10. a 11. hodinou věnujeme dvojici klubových pořadů - napřed bude Petr Nárožný uvádět Klub komiků a klaunů, po něm od 10.30 Jiří Černý svůj Hudební klub seržanta Pepře, což je muzika 60. let, ale nejenom.

Když už jsme u písniček, jste znám jako člověk s velmi vytříbeným hudebním vkusem - jak se vyrovnáváte s tím, že stanice, kterou vedete, někdy vysílá hudbu, která asi nemůže být "šálkem vaší kávy"?

Asi vás překvapím, ale já už hudbu poslouchám jen velmi málo. Možná se to v penzi změní, ale pro mě je teď nejkrásnější hudbou ticho v lese. Čímž nechci odbíhat od vaší otázky. My jsme se hodně zamýšleli, jakou hudbu a proč posluchačům nabízet. Společně s rozhlasovým sociologem a prostřednictvím takzvaných skupinových poslechů jsme si stanovili asi toto zadání: Naši posluchači chtějí zhruba ze sedmdesáti procent poslouchat českou hudbu, především z dob svého mládí, tedy z období mezi 60. a 80. lety, a velmi opatrně hudbu současnou. To je velmi těžké zadání, protože se nevyhnete tomu, abyste občas hrál také průměr.

A těch zbylých třicet procent?

Naši posluchači jsou zásadně proti obvyklému dualismu česká - anglosaská hudba. To je všude, říkají, vy byste měli hrát pestřeji. Kromě české hudby tak chceme vysílat hudbu anglosaskou, ale rozhodně i francouzskou, italskou, polskou či latinskoamerickou.

Televizní diváci již přivykli pojmu prime time. O rozhlasovém prime timu se zas tak často nehovoří - přesto: existuje? Jaký je prime time stanice Praha?

Napřed řeknu, co pro nás není a nebude prime time. Nejenom my, ale i privátní stanice, zaznamenáváme večer, když se s prominutím zapne bedna, jasný útlum. Večer budeme vždy vysílat pro klub spřízněných srdcí, pro několik desítek tisíc lidí, kteří buď u obrazovky být nemohou, nebo jsou tak psychicky vyčerpáni, že televizi neunesou. Ale rozhlasové žně, co se poslechovosti týče, jsou pro nás ve všední den ráno, konkrétně mezi 7. a 9. hodinou. Kupodivu a naštěstí ty žně zažíváme relativně i o víkendu. Teď se pokusíme bojovat o ta odpoledne.

Možná by čtenáře zajímalo, jak se konkrétně stanice Praha dotkne zvýšení koncesionářských poplatků.

Byli jsme generálním ředitelem vyzváni, abychom zformulovali, kde nás bota tlačí nejvíc. Řeknu rovnou, že v případě Prahy jsou to mzdy. Možná by se naši posluchači divili, jak průměrné jsou platy redaktorů, natož produkčních, natož techniků v Českém rozhlase. Oproti televizi a jiným médiím je to nesrovnatelné. Současně si člověk uvědomuje, že před rozhlasem jsou jiné povinnosti. Léta kryl budování a vysílání regionálních studií, aniž dostal korunu navíc, rozjíždí digitální vysílání, chce navýšit počet zahraničních zpravodajů. Přesto doufáme, že nějaké peníze přitečou i na Prahu a chceme za to nabízet lepší službu. To znamená lepší výkony těch, kteří na stanici pracují.

Dlouhá léta jste platil za předního rozhlasového publicistu. Nestýská se vám po rozhlasovém řemesle?

Teď ne. Veškerou svou autorskou a moderátorskou činnost jsem dal do skříně a řeknu vám, že mě to v tuto chvíli nemrzí. Před třemi, čtyřmi lety jsem začal mít pocit, že to málo, co snad mohu nabídnout, už jsem řekl. A jako moderátor jsem si uvědomil, že dokážu obrazně řečeno vařit z čehokoli. Začal jsem si připadat jako rutinér.

Nehrála v tom roli také ztráta vašeho dlouholetého kolegy za mikrofonem, Oty Nutze?

Určitě. Otův odchod byl pro něj samotného, ale i pro nás, kteří jsme byli kolem, velmi krutý. Snad už o tom teď mohu pár vět utrousit. Nikdy nepřestanu obdivovat jeho ženu Petru, jak se o něj do poslední minuty starala, a já vím, co říkám. Pro mě byly poslední měsíce společného natáčení také trochu složité, protože Ota už na tom fyzicky nebyl dobře, často ho bylo nutné za hosty vozit. Evidentně trpěl, ale na práci visel. Poslední společný pořad jsme natočili s Jáchymem Topolem. Byl odvysílán tři dny po Otově smrti. Řeknu vám, že dneska bych jeho zkušenosti, třeba v roli poradce nebo externího editora, na Praze strašně potřeboval.

Jak vnímáte roli rozhlasu v současném mediálním spektru? Jakou má budoucnost, v čem tkví jeho výhoda?

Ta výhoda pravděpodobně spočívá v tom, co rozhlas provází koneckonců už dlouhou dobu, to jest ve snadné dosažitelnosti poslechu. Na televizi se přece jen nemůžete dívat za jízdy v autě. Ale rozhlas už dnes vůbec není poslouchán jen klasicky, je sledován na internetu, lze ho chytit na mobilním telefonu a jistě přijdou i další možnosti, jak vysílání poslouchat. Myslím, že rozhlas by měl nadále sázet na to, že je rychlý, pružnější a ve své výrobě podstatně levnější, než jiná média, že si tedy může leccos dovolit. Bude to mít velmi těžké, ale přežije.

Ve starším interview pro Týdeník Rozhlas jste prohlásil: Jsem napřed člověk a teprve potom novinář. Dovolím si teď malou parafrázi: Jste nyní, ve své současné pozici, napřed člověk a teprve potom ředitel?

Já doufám, ale současně přiznávám, že tento typ práce člověka omezuje, determinuje. Jednak se po čase nemůžete ubránit tomu, abyste nebyl ke svému okolí obezřetnější, protože z povahy vaší práce vyplývá, že po vás každý něco chce. Druhá věc je, že práce manažera - alespoň v Českém rozhlase - spočívá z velké, ale opravdu velké části v psychologické rovině, v neustálém jednání s lidmi, což je to nejkrásnější, ale i nejtěžší. Ve volném čase se tak bohužel stáváte čím dál větším samotářem a někdy si dokonce říkáte, inspirováni jedním americkým prezidentem: Chceš-li mít v Praze přítele, kup si psa.