číslo 41

vyšlo 3. 10. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Vašo Patejdl: Cítím se být Čechoslovákem

Před jedenapadesáti lety přišla v Karlových Varech na svět významná osobnost rockové hudby v česko-slovenském prostoru: Vašo Patejdl. První kapelu založil na základní škole už v roce 1968 a z ní postupně vykrystalizovalo jádro budoucího Elánu, tedy skupiny, která společně například s Miroslavem Žbirkou a později i s Peterem Nagyem vedla na počátku osmdesátých let slovenskou "invazi" do centra zájmu českých příznivců populární hudby. Vašo Patejdl jako zpěvák a klávesista natočil s Elánem řadu komerčně úspěšných desek a projel kus Evropy. Kromě toho se však věnoval i produkční práci a tvorbě filmové hudby - například k Fontáně pro Zuzanu. I když Vašo Patejdl v polovině osmdesátých let od Elánu odešel, před bezmála deseti roky spolupráci s touto na Slovensku i v Čechách dlouhodobě oblíbenou sestavou obnovil. Následující rozhovor zahrnuje Patejdlovy věty, jež tematicky obohatily pravidelný vzpomínkový písničkový pořad Staří, ale dobří, vysílaný každou sobotu na ČRo 2 - Praha od 16.30.

Elán, to už je v česko-slovenské populární hudbě bezpochyby zavedená a dobře znějící značka. Když jste na začátku společně s kamarády vybírali pro kapelu název, čím jste byli především vedeni?

Když jsme zakládali naši kapelu, tak jsme byli především velmi mladí. Bylo nám tehdy - v čase hlubokého socialismu - okolo sedmnácti let. Anglické názvy byly, jak známo, totálně zakázány. Hledali jsme nějaké krátké úderné slovo, které by se k nám hodilo, ale které by bylo svým způsobem cizí. Pomohl nám jeden náš kolega, houslista, s nímž jsme cestovali vlakem na nějakou dětskou show. Vzrušeně jsme debatovali a s velkým zaujetím řešili problém s názvem. Ten houslista nás sledoval a najednou řekl: "Chlapci, vy máte takový elán! Podle toho byste se přece mohli jmenovat." No, a u Elánu už zůstalo.

Co vás v raných etapách Elánu stylově nejvíce ovlivnilo? Pod jakými hudebními vlivy jste tenkrát skládali své písničky?

V tom počátečním období bylo obtížné dostat se k originálním nahrávkám, a tak jsme kazety všelijak pirátsky rozmnožovali. Byli jsme zcela závislí na tom, co k nám často velice krkolomně doputovalo ze Západu. Jedním z takových nejpilnějších dodavatelů byl Jano Baláž. Já osobně jsem velmi rád poslouchal soulovou hudbu a dodnes vysoce oceňuji zpěvačku Arethu Franklinovou. Jinak v Elánu jsme si kolektivně kromě Beatles a dalších tradičních jmen velice oblíbili kdysi slavnou americkou kapelu Chicago. Líbilo se nám, jak tito skvělí muzikanti zapojili dechovou sekci do své produkce.

Někde jsem četl, že jste se skupinou Chicago dokonce potkali...

Ano, to je pravda. Šťastným řízením osudu jsme se s členy této hvězdné kapely potkali kdysi dávno v Dánsku, v Kodani, kde jsme si hraním po barech o prázdninách vydělávali na lepší nástroje. S pány z Chicaga jsme si dokonce podali i ruce a jako správní Slováci s nimi vypili láhev slivovice, kterou jsme měli stále při sobě v ruksaku pro případ největší nouze. Dodnes na to máme hezké vzpomínky a pečlivě jsme si uschovali autogramy.

Jste znám také jako autor filmové hudby. Dostal jste se k tomu víceméně náhodou, nebo jste se scénickou hudbou zabýval už dříve a cíleně?

V patnácti jsem se rozhodl věnovat se hudbě profesionálně, proto jsem vystudoval konzervatoř a po maturitě jsem byl přijat na Akademii múzických umění, obor kompozice. Dokonce jsem pět roků studoval vážnou hudbu. A už tenkrát mě filmová hudba fascinovala. Felliniho filmy jsem miloval hlavně kvůli muzice. Míval jsem o tomto specifickém druhu hudby slušný přehled, teď už je to horší. Do kina téměř vůbec nechodím.

Jaký je váš nejoblíbenější film? - Nahlíženo přes muziku.

To je jednoduchá odpověď: dnes už klasický western Butch Cassidy And the Sundance Kid s melodiemi Burta Bacharacha.

Z Elánu jste odešel, ale po delším čase jste se do něj zase vrátil. Uvědomujete si smysl okřídleného výroku, že dvakrát nelze vstoupit do jedné řeky?

Všichni se měníme. Já jsem se také změnil a i ostatní kluci v Elánu. Zmoudřeli a zestárli jsme. Také se změnil náš názor na hudební život. Před dvaceti roky jsem odcházel kvůli koncertní hektice, která naopak Jožovi Rážovi vyhovovala. Příliš často jsme cestovali a hráli. Málo jsme se věnovali vlastní tvorbě. Když jsem se vrátil, tak už Elán fungoval na bázi plánování, a to mi zaručovalo dostatek času na vlastní projekty.

Jedna prosba o mimohudební, osobní reminiscenci: jak jste prožíval těžkou havárii vašeho přítele a kolegy z kapely Jožo Ráže?

V ten den jsme ve studiu mixovali tu známou písničku Voda, čo ma drží nad vodou. Jožo odjel dříve, ačkoliv jsme měli natočit ještě jednu skladbu pro film Fontána pro Zuzanu III. Přijel jsem domů zhruba hodinu před půlnocí, vypnul jsem všechny telefony, protože jsem byl - jako obvykle - velmi unaven. V jednu v noci bouchal Jano Baláž na dveře a křičel, že Jožo měl těžkou havárii. Okamžitě jsme se snažili sehnat ty nejlepší lékaře a udělat pro něj maximum. Všichni jsme však byli smířeni s tím, že je to smrťák, že to nemůže přežít. V té depresivní nemohoucnosti jsem se vrátil domů a v tichosti, se slzami v očích, jsem do sebe obrátil láhev koňaku. Ta hrozná nejistota trvala tři týdny, kdy byl Jožo stále v kómatu, ale když se probral, tak jsme postupně začínali věřit, že se z toho dostane, což se bohudík stalo.

Jste vlastně Čech žijící na Slovensku. Cítíte se tak?

Narodil jsem se českému otci v západních Čechách a tam jsem i šest let žil. Cítím se stále Čechoslovákem. To je pro mne nejvýstižnější slovo. V Bratislavě žiju, protože jsem tam investoval do studia, mám v tomto městě rodinu a kamarády. Je ovšem pravda, že jsem v minulosti mnohokrát uvažoval od odchodu, ať už na Západ nebo do Čech. Teď to není akutní a moc na to nemyslím.

JIŘÍ KASAL