číslo 41

vyšlo 3. 10. 2005

Jak to slyší

Petr Pavlovský, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Není nad čtení - když je co číst

Zaměnitelné figury

Druhá zářijová Hra pro tento večer (vltavské čtvrtky) byla ve znamení premiéry "příběhu stárnoucí baletky" od Radoslava Nenadála. Dramatizace Šárky Koskové nazvaná neologismem Lázňařky, prozrazovala mimorozhlasový původ předlohy už pouhým počtem postav. Bylo až tristní, jak se celá řada předních hereček (N. Divíšková, M. Kantorková, A. Vránová a G. Vránová) v rolích starých lázeňských pacientek marně snaží odlišit zaměnitelné figury, které měla dramatizátorka prostě spojit jen na dvě. I tak mám ale pochybnosti, že by protagonistka Viola Zinková dokázala na téměř hodinu získat pozornost posluchačů problémem hlavní postavy. Příběhy stárnoucích herců a zvláště hereček už jsou notně promrskané a pokud nejsou ozvláštněny ničím jiným než listopadovým politickým převratem, není moc co řešit. Inscenace Otakara Koska se snažila o realistickou atmosféru, ale stařeny se vesměs chovaly jako domovnice, všichni byli extrémně podráždění a vzhledem k věku a lázeňské situaci - navzájem cizí lidé - nepravděpodobně agresivní. Zvážíme-li i velice kvalitní obsazení mužských rolí (ostravská posila Švandova divadla S. Šárský, B. Klepl, M. Masopust), nezbývá než povzdechnout: úsilí hodné lepšího textu. (V ohlášení by pak posluchači neměli být mateni výzvou "vzhůru do divadla"! Rozhlasová inscenace zdramatizované prózy nemá se skutečným divadlem moc společného.)

Naivní horor

Za jednu z elementárních forem interpretace literatury ve fonografii (potažmo v rozhlase) je možno považovat čtení nahlas. Vnímání nereprodukovaného vyprávění (přednesu) je konečně i geneticky původním vnímáním literatury (slovesnosti), způsobem o mnoho staletí předcházejícím věk obecné gramotnosti. Sólová (nerozložená) četba je zkrátka tím nejjednodušším verbálním uměleckým projevem, jaký k nám z našich přijímačů přichází. Ovšem právě v omezení se pozná mistr, jak praví klasik.

Páteční dvouhodinovou četbu v cyklu Pokračování za pět minut nabízela po večerech stanice Vltava celé léto. Potěšením byla samozřejmě pouze tehdy, bylo-li CO číst, tedy pokud byla předmětem interpretace skutečně literatura jakožto umění. Většinou tomu tak bylo (z českých autorů K. Poláček a B. Hrabal), ale někdy také ne. Dvakrát byly čteny tzv. cliftonky, přičemž naivní horor Mučírna baltimorská, vysílaný o prvním zářijovém pátku, nebyl než nudným brakem. Kýč bohužel stářím ztrácí pouze svou společenskou nebezpečnost (už nekazí vkus), ale na rozdíl od kvalitního umění, které prověřováno časem spíše získává, jeho umělecká hodnota nestoupá. Kýčovitost se stává ještě průkaznější, roztomilá archaičnost překladu se po pár minutách omrzí. A tak večer trochu zachraňovaly jen výtečné kousky tradičního jazzu.

Detektivka s fonogenickým hlasem

Jazzem nemenších kvalit, ale o poznání modernějším (zpěvačka Petra Ernyelová), byl prokládán i následující páteční večer, tentokrát ze skutečné, jakkoli spíše zábavné literatury britské provenience. Daphne du Maurier (1907-1989) není třeba představovat ani nečtenářům, proslavené jsou Hitchcockovy filmové adaptace jejích románů a povídek (Hospoda Jamaica s Charlesem Laughtonem, 1939; Mrtvá a živá s Laurencem Olivierem, 1939; Ptáci, 1963). Detektivní román Bez motivu patří k jejím méně známým, i když česky již rovněž publikovaným dílům (přel. J. Zábrana). I ten se ovšem dramatizaci přímo nabízí a kdoví, jestli jej už nějaká televize nenatočila. Sám jsem měl při poslechu pseudotelevizní zážitek: na Vysočině je totiž Vltava někdy slyšet dost špatně, ale přes TV satelit je zvuk skvělý. Na svítící obrazovku s motivem notové osnovy a nápisem Radio není třeba zírat, a tím spíš si milovník detektivek může představovat dramatické prostředí a situace ? la Vraždy v Midsomeru (prezentované TV Prima v době, kdy ještě neopruzovala Vyvolenými). Navíc nešlo jen o pouhou detektivku, příběh měl, jak je u Daphne du Maurier obvyklé, i jistý psychologicko-etický přesah. Soukromý detektiv, najatý k vysvětlení nepochopitelné sebevraždy mladé ženy ze šťastného manželství a navíc očekávající narození prvního dítěte, se nakonec dopustí typické pia fraus: o minulosti zesnulé zjistí skutečnosti tak otřesné, že je svému zaměstnavateli i jeho zákazníkovi raději zatají. Zalže, že na nic nepřišel, jakkoli jeho vyřešení záhady bylo obdivuhodné. Na světě jsou i vyšší hodnoty nežli pravda.

Petr Kostka v režii H. Kofránkové v každém případě předvedl, že i "pouhé čtení" stačí - když se to umí. (Jak nevzpomenout starého dobrého Aristotela, který o kvalitě tragedie říká "jaká totiž je, pozná se při pouhém čtení".) P. Kostka patří mezi dvě tři desítky našich herců s opravdu "fonogenickými", tj. ihned rozpoznatelnými hlasy. Navíc dokáže dostatečně ostře a zároveň jemně v dialozích odlišovat jednotlivé postavy. Přitom to nejsou střihy hodné loutkářského principála; vypravěč zůstává stále identifikovatelný.

Tandem dvou K mi připravil příjemný večer, a proto ve mně tím víc hrklo, když po otevření nejnovějšího čísla Magazínu klubu Vltava - podzim jsem v rubrice Literatura (s. 42) cyklus Pokračování za pět minut vůbec nenašel. Proboha! Snad to nezrušili, vždyť nic produkčně méně nákladného si už snad nelze představit! Po týdnu mě uklidnil Týdeník Rozhlas: i v pátek 16. 9. se četby, proložené hudebními pětiminutovkami, opět dočkám. Petr Nárožný bude číst z Josefa Škvoreckého. Tento článek budete bohužel číst až ex post, ale dovolím si predikci: bude to pochutnáníčko.