číslo 41

vyšlo 3. 10. 2005

Navštivte

Štěstí je krásná věc

Co mělo být sděleno, se vstřícnou srozumitelností sděleno bylo; co prožito a procítěno, o tom mohou vyprávět papírové kapesníčky (rozdávaly se i na premiéře). A co tedy ještě zbývá? Přece tušení - aneb příchuť tajemství. I toho je tu (nejen) stopová dávka - nezbytné koření, jež dodává pokrmu pravý půvab. I když, pravda, k dohadům, zda je konec otevřený nebo "jasný" (sejdou se? nesejdou?), za sebe dodávávám, že o pozitivním finále nemám pochyb.

Bohdan Sláma ve filmu Štěstí vypravuje na první pohled přehledně, bez uhýbání a zákrut zdánlivě jednoduchý milostný příběh. Karty jsou od začátku rozdány jasně: on miluje ji, ona jiného, on to ví a tiše trpí, ale smiřuje se s tím. Není totiž bojovník, jen milý kamarád z dětství. Jenže pak přijde - do cesty či na pomoc? - nečekaná komplikace, protagonistka odmítá odjet za milým do lákavé Ameriky, protože cítí povinnost postarat se o děti psychicky narušené kamarádky.

Katalyzátorem a zároveň i prubířským kamenem vývoje vztahu Moniky a Toníka je tedy nemocná Dáša, jejímž potřebám, přesněji řečeno potřebám jejích malých synků podřizuje Monika své plány. A zároveň v nejužším kontaktu s Toníkem "prověřuje" jeho i své kvality. Důležitý přerod - konečné dospívání - se odehrává v každém z nich. Sláma (který je i autorem scénáře) o tom vypráví s odzbrojující prostotou a přec se zachováním složitého klubka citových vlásečnic mezi protagonisty. Pulzuje v nich vřelá, skutečná krev živých lidí; je v nich přítomno jakési těžko definovatelné křehké vnitřní chvění směřující od jednoho ke druhému, od emocí k poznání a naopak, od tušení k vědomí, jak to vlastně mezi nimi je. Tohle jemné předivo citů, rozumu, váhání a smyslu pro odpovědnost patří k největším pozitivům filmu. A také neokázalý, tichý, ale urputný zápas s "dospělými" (tj. rodiči), o svou pravdu, která má stejné právo na život jako ta jejich, i když je zoufale nepragmatická.

Mimochodem, revolta proti usedlým rodinám tu má podobu naléhavé opravdovosti, i když neplýtvá velkými slovy a nekončí nesmiřitelnými gesty. Což je ovšem i zásluhou herců, kteří je ztvárňují, především Simony Stašové, Bolka Polívky a Mikuláše Huby, a také dalšího "dospělého", Zuzany Krónerové, která dík hereckým kvalitám není papírově "férovou" tetou a protipólem usedlých panelákových partají, ale prostě nešťastným člověkem, který ze svého neveselého údělu dokázal vykřesat svéráz životního způsobu. Není divu, že synovci Toníkovi její svoboda imponuje. A když už je řeč o hercích: Bohdan Sláma nabídl ústřední čtveřici, Táně Vilhelmové, Pavlu Liškovi, Anně Geislerové a Marku Danielovi sice nestejně náročné, ale ve všech případech pěkné role, jichž se všichni zhostili se ctí. Vilhelmová měla o to těžší pozici, že její dívčí hrdinka má téměř neskutečně dobré srdce a obří vědomí zodpovědnosti, a takhle nekonfliktně jednoznačná postava se hraje velmi těžko; ovšem i Geislerová projevila obdivuhodnou dávku talentu a kuráže, když se nebála být na plátně ošklivá až odpudivá a bravurně vystřihla labilního, nemocného člověka bez citových vazeb k vlastním dětem.

A jaký že je Štěstí film? Křehký a jímavě dojemný, aniž sklouzává do sentimentu, posmutnělý, aniž pochmurný. Zkrátka potěšení pro diváka s vnímavou duší

AGÁTA PILÁTOVÁ