číslo 41

vyšlo 3. 10. 2005

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Nadrzo

Mluví se o tom v práci, při setkáních, v hospodě i při nákupu, neexistují noviny a časopisy, které by o tom nepsaly. No ano, reality show. Dávám si obyčejně záležet na tom, abych přinesla vždycky téma důležité, a přesto opomíjené. Prominete mi, že se mi teď najednou chce psát o tom, čeho se v poslední době chopili jako kořisti všichni psavci? Nakonec z jistého úhlu pohledu to námět opomíjený je. O kvalitě, hodnotě a prospěšnosti programů komerčních televizí Big brother a VyVolení psát netřeba. Je to drsné a vulgarita se stupňuje. V tom se názory příznivců i odpůrců dost shodují. Snad s výjimkou tvrzení legračního zastánce, manažera Jakuba Horáka, který se mi vryl do paměti tím, jak si s vervou své publicistické vášně spletl jednou při popisu vzhledu ladnost dvou úplně odlišných političek. Ale mě zajímá otázka jiná: proč se na tuhle nehezkou mucholapku nalepilo tolik much a hlučně na ní bzučí? Jenom kvůli tomu humbuku kolem? Proč jsou lidé ochotni dávat tomuto výmyslu nejen čas, kterého přece mají tak málo, ale ještě připlácet svými penězi, stvrzovat esemeskami, že nejsou obětí, ale dokonce spolutvůrci tohoto počinu? Proč? Patrně proto, že vlastní televizi. Když už ji mají doma, chtějí se na ni dívat a je tu přece od toho, aby je bavila. A každá novinka láká. Ta dobrá i ta hloupá. Ta prospěšná i ta škodlivá. Divák, stejně jako čtenář, se chytne na udičku: a co bude dál? Hned je tu chuť koukat se příště zas. A tak peoplemetry šplhají jako teploměr za největších veder a noviny cupují téma - kdo vede a kdo pokulhává v poslechovosti. Věř tomu, nebo nevěř! Ale lidé za to nemohou. To totiž všechno zařídila neviditelná ruka trhu. Se svými zbožně tržními vztahy, vůbec ne lidskými. Nabídla exhibovat před celým národem několika jednotlivcům. Nemusí nic umět, nic vědět, ani mít dobrou pověst. Stačí, budou-li ochotni nechat se sledovat a udělat něco, z čeho by mohl vzniknout nějaký konflikt. Slíbili jim za to miliony. Kdepak by je jinde vydělali? Pořadatelé je pro ně i pro sebe získají poměrně snadno, protože projekt se šikovně protáhne a zavolá-li denně z desetimilionového národa padesát tisíc dětí a dospělých diváků (a taková minorita se vždycky najde), přibude každý den do měšce půl druhého milionu, o který se televize podělí s poskytovatelem spojových služeb. Navíc je výhodné, že s odkazem na sledovanost je možno zadavatelům reklam zvýšit sazbu, a to jsou další dva nebo tři miliony. Co na tom, že se tenhle náklad musí nutně vtěsnat do ceny nabízeného výrobku, takže si reklamu logicky zaplatí ten, kdo koupí. Minimální výdaje a maximální výnosy, to je současné náboženství. Natočit film by přece také stálo peníze, navíc by bylo třeba najít autory, herce, režiséry - a ti všichni jsou umělci, že. Umělec je ten, kdo umí. Pro někoho zbytečnost pro pádící život, kterému stačí povrchnost. Kdosi moudrý řekl, že jsme svobodní v možnostech, ale nesvobodní ve svých slabostech. Jsme ochotni jít s dobou, ale za žádnou cenu ne pěšky. Někdo jen nadává a kritizuje, ale neodolá setrvačnosti, nedokáže nedívat se. Jiný se do nekonečna diví, ale také se dívá.

Po celé zemi se denně konají tisíce ušlechtilých koncertů, krásných divadelních představení, tvůrčích setkání a výstav, ale to se musí člověk obléct, někam dojít a chovat se jako mezi lidmi. Leckdy to obtěžuje. Jednodušší je přijmout, co obrazovka nabízí. I když to nestojí za nic, aspoň to nebere pohodlí. Ale bere to mnohem víc. Krade to úroveň života. Cpe do nás dovezenou hamburgerovou rychlokulturu. Od filmů až po experimenty typu reality show.

Ono totiž vůbec nejde o žádnou realitu, spíš o klec s pitváním pohnutek těch, kteří jsou v ní zavřeni. V realitě života nutně potřebujeme lidské teplo, ale to není na prodej, takže prostě není. Nemůže být ani na ukázku. Vida, jak velká odpovědnost je v nabídce! Jakou moc mají média! Housku, která není na krámě, si nekoupíš. Spokojíš se s tím, co upekli. Ano, je tu přece konkurenční televize veřejnoprávní. Ta chudší popelka, která musí poníženě prosit o možnost zvýšit poplatky poslance parlamentu. Diskutéry, kteří sáhodlouze probírají, zda když lidé budou platit víc, zakáže se jí zadávání reklamy. Aby moc nezbohatla. Že ta reklama přejde k bohatším televizím komerčním, když pro ni na veřejnoprávní nebude místo, je sice nasnadě, ale ne v myšlení některých poslanců. Aspoň tak se tedy tváří, nenapadlo by je přece nadržovat televizím komerčním!

Pravda však je, že konkurovat se musí nápadem, inteligentním vtipem, novými tvářemi a nabídnutou kvalitou. Což není snadné. Napadá mě jedna inspirace z Chorvatska. Tady si vymysleli reality show pro ovce. Jejich společné bytí v ovčí "vile" mohli diváci sledovat 24 hodin denně na internetu. Ze sedmi vybraných ovcí šest vypadlo, takže už je znám vítěz, který byl odměněn zvlášť dobrým krmivem. Ostatní skončí na pekáči. Ale to, co se ve "vile" dělo, vzbudilo mezi ochránci zvířat upřímné pobouření. Na autory programu bylo podáno několik trestních oznámení pro týrání zvířat. "Jsou pod dohledem veterináře," prohlásila produkční projektu, "a naším cílem bylo naznačit a ukázat lidem, kteří se na takové programy dívají, že se chovají jako ovce." Naše reality show se takového zastání od ochránců lidských práv nedočká, konečně české soudy by si s tím ani nevěděly rady. Půjde-li o nějaké trestní oznámení, pak se patrně bude týkat jen toho, že někdo někomu ze zahraničí ukradl nápad a dost za něj nezaplatil.

Václav Havel prohlásil, že nad takovou reality show není rozhořčen, jen prohlašuje, že je nemorální. Zdeněk Mahler řekl, že mu konečně došlo, proč se říká "televizní kanál". A herec Tomáš Töpfer je docela rád, že se něčím takovým zapleveluje televize, protože prý to snad přiláká víc lidí do divadel. Kéž by. Ale bude to, ty věřící Tomáši, dlouho, dlouho trvat. Jako by doba přála víc těm, kteří jdou do všeho bez servítků a nadrzo. Nadobro chtějí vymazat z českého slovníku slova stud a slušnost. Tak co - dopustíme to?