číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Televizní glosář

Archivní výhoda

Konkurenční schopnost České televize v boji o diváckou přízeň má své limity. Jednou z mála výhod, kterou může uplatnit, aniž by se zpronevěřila svému veřejnoprávnímu zadání, je možnost obohacovat svou programovou nabídku kvalitou z archivu. Ke konkrétnímu způsobu, jakým této své komparativní výhody využívá, lze často mít oprávněné výhrady. Tradiční každoroční prázdninové výprodeje vlastní minulosti přitom nejsou tím nejhorším příkladem. Už proto, že obvykle názorně dokazují, že lidová zábava nebyla vždy synonymem vulgarity, pokleslosti a nevkusu - viz letošní návštěvy v Televarieté či schůzky s Felixem Holzmanem. Horší je obvyklé nesmyslné odsouzení televizních perliček do role programové vycpávky neviditelných pozdních nočních hodin. Legendární recitál Hany Hegerové Co nikdy nepochopím z roku 1968, který se po pěti letech vrátil na obrazovku jednu březnovou neděli dvacet minut po čtvrté hodině ranní, je důkazem nad jiné.

Občas se však pozoruhodné archivní reminiscence prosadí i ve vysílacím čase o něco atraktivnějším. Čerstvou ukázkou promyšlené exkurze do televizní minulosti je pravidelný páteční komponovaný blok. Alternativní zábava přirozeně integrující světovou klasiku Monty Pythonova Létajícího cirkusu s nezapomenutelnými domácími pořady u jejichž vzniku stál v devadesátých letech producent Čestmír Kopecký (od České sody po různé "sklepácké" variace v podobě Fešnšou ze sekndhendu či Pumelice lesní moudrosti), funguje podobně jako zmíněná prázdninová konfrontace. I ona názorně předvádí, že bývalo vkusněji, vtipněji a originálněji.

I sama komparativní výhoda České televize v podobě minulé kvality má svá omezení. Ani její archiv není bezedný. Zvlášť není-li průběžně doplňován novými pořady vhodnými pro příští programové vzkříšení. Věcný odhad, kolik z dnešních novinek obstojí v budoucí zkoušce času, se pohybuje v řádu setin promile.

JAN SVAČINA