číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Rozhlas Plus

Host do domu

Průmyslové objekty nabízejí silnou atmosféru

Průmyslová výroba pomalu ustupuje do pozadí a zůstává po ní u nás i v celé Evropě obrovské množství nevyužitých ploch, areálů a objektů. Většinou byly postaveny v druhé polovině 19. a na začátku 20. století, společně s obytnou výstavbou. Jak se města rozrůstala, dostala se tato místa na půl cesty mezi centrum a periférii. Nelze je tedy přehlédnout a nastává problém: co s nimi? Na tuto otázku se snaží hledat odpovědi různí odborníci u nás už od 90. let a do diskuse vtahují i veřejnost. O opuštěných průmyslových objektech a areálech mluvil v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha ing. arch. Petr Vorlík z Fakulty architektury a Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT.

Průmyslové objekty mají svou vlastní romantiku, čím tyto stavby lákají vás?

Architektura vždy hledá rovnováhu mezi výtvarným řešením a naplněním daného účelu. Průmyslové stavby se jistě více přiklánějí k funkčnosti, což zpravidla vyústí ve svým způsobem minimální řešení, které nechává plně vyniknout zejména konstrukci objektu. O to zajímavější je sledovat, jak se architekti s tímto problémem srovnávají. Takto "syrová" estetika pro ně představuje určitou morální výzvu a v objektech je toto napětí cítit. Myslíme si, že právě proto mohl být průmysl také významnou inspirací k dramatickému rozvoji architektury na začátku 20. století, k jejímu oprošťování od nefunkční výzdoby, od pilastrů, říms, sloupořadí, balustrád a podobně.

Vnímá veřejnost osud staré průmyslové architektury?

Lidé patrně dovedou ocenit romantiku starších průmyslových objektů, jejich silnou atmosféru. Koneckonců tyto areály jsou oblíbenou kulisou v řadě filmů. Neměli bychom ale zapomínat, že se nejedná o pouhou filmovou fikci, průmyslové a technické stavby nás obklopují doslova na každém kroku. Jejich potenciál přesto zatím nedokážeme plně docenit. Vychází to také z jisté dezinformace, že je příliš drahé a neefektivní využívat staré průmyslové objekty. Ale i jejich demolice a odvoz sutin něco stojí, takže není úplně pravda, že zbořit objekt a vybudovat na jeho místě novostavbu je vždy levnější než přestavba pro nové účely.

Zároveň s Výzkumným centrem vznikl před třemi lety projekt zaměřený na meziválečnou průmyslovou architekturu, proč jste se soustředili na toto období?

Cítíme jakýsi dluh: historie meziválečné architektury u nás byla už do značné míry podrobně zpracována, byly popsány tuny papíru o obytných stavbách a veřejných budovách, ale průmysl stál vždy kupodivu trochu stranou. Přitom Československo tehdy zažívalo obrovský hospodářský rozmach, se kterým souvisel i rozvoj průmyslu. Vyrostlo mnoho staveb na celosvětové úrovni, které projektovali naši přední architekti.

Jaké konkrétní objekty patří do meziválečné průmyslové architektury?

Například pražská podolská vodárna, která je poměrně známá, ale ne každý ví, že byla postavena za první republiky. Dále třeba nákladové nádraží v Praze na Žižkově, které představuje dobrý příklad průmyslové zóny s obrovským potenciálem. Nákladové nádraží bylo ve své době velmi obdivováno a hojně se objevovalo i v publikacích. Je to nesporně krásná architektura, dodnes naprosto dokonale dochovaná v autentickém stavu. Přesto se v současnosti paradoxně objevují myšlenky nákladové nádraží zbořit a vystavět zde novou obytnou čtvrť. Cílem aktivit výzkumného centra je upozornit, že takové zóny nabízejí mnohem širší možnosti než vznik běžné, uniformní obytné čtvrti. Nákladové nádraží má podmanivou atmosféru, obrovské halové prostory, není nijak kontaminováno a staticky je naprosto v pořádku. Nepochybně by bylo výhodnější, kdyby zůstalo na svém místě a našlo se pro něj vhodné nové využití. Pokud by se s bytovou výstavbou začalo na volných plochách v okolí, znovuoživené nádraží by se mohlo stát určitým katalyzátorem vývoje celé oblasti: i dnes je totiž orientačním bodem, okolo kterého se "točí" celé široké okolí.

Takové prostory jako je nákladové nádraží lze využít pro kanceláře, obchody, ale také pro bydlení. Je o něco takového u nás zájem?

V zahraničí je to celkem běžné, ale u nás jde zatím spíš o ojedinělé výjimky, přestože jich v poslední době přibývá. Je to škoda, protože průmyslové objekty nabízejí silnou atmosféru. Určitě je něco jiného nastěhovat se do novostavby, kde se člověk musí se vším postupně sžívat, anebo se nastěhovat do objektu s původní konstrukcí a atmosférou. Člověk cítí, že takový objekt má už něco za sebou, a působí to mnohem příjemněji. Bohužel se u nás zatím neobjevují ani velké veřejné investice, přestavby průmyslových objektů pro kulturní účely - galerie, muzea, vysoké školy -, což je v západní Evropě naprosto běžné a velmi oblíbené.

Jakými dalšími průmyslovými meziválečnými objekty jste prošel?

Mapovali jsme desítky objektů. Například legendární elektrárnu Esso v Kolíně. Objevovala se prakticky v každé publikaci a dodnes představuje "ikonu" naší moderní architektury. Vzpomínám, jak jsme jednali se současným ředitelem o případné prohlídce a on se nás trochu s nadsázkou, trochu vážně ptal, jestli nechceme elektrárnu prohlásit za památku, a dodal, že kdybychom chtěli, raději nás dovnitř nepustí. S těmito obavami se setkáváme poměrně často, současní majitelé a uživatelé se cítí být ohroženi ve svých právech. Musíme složitě vysvětlovat, že naším cílem není zakonzervovat všechno v původním stavu, ale vytipovat a zachránit pouze naprosto výjimečné objekty, případně u ostatních hledat míru zachování přiměřenou jejich skutečné hodnotě. Dalším zajímavým příkladem je zdymadlo v Poděbradech, krásný objekt od autora podolské vodárny a urbanistického plánu pražských Dejvic Antonína Engela. Zdymadlo je dodnes dochované v naprosto autentickém stavu a slouží svému účelu, jeho uživatelé si váží toho, že pracují v takových prostorách, citlivě je využívají a udržují. Nečiní jim to žádný problém.

Zmizely vám některé památky doslova před očima, že jste je nestihl ani projít nebo nafotit?

Na začátku našeho projektu jsem si jako první stavbu vytipoval automobilku Praga od průkopníka železobetonu v Čechách Stanislava Bechyněho. Pětipodlažní budova, esteticky na pomezí lineární secese a právě nastupující moderny, tvořila výraznou dominantu Libně. Na místě jsem zjistil, že domy okolo už jsou "okusovány" stavebními stroji. Naplánoval jsem si proto, že musím urychleně nafotit alespoň to, co zůstalo. Ale když jsem se za pár dní vrátil, Pragovka už nestála...

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ