číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Jak to slyší

Rudolf Matys,
publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

O státním svátku, dějinách a rozhlase

Pamatujeme si dobře, jak se v raných, "havlovských" letech po Listopadu hovořilo o předcházející éře jako o "věku zapomnění" a jak se s útrpným úsměvem citoval někdejší výrok komunistického historika, že "skutečné lidské dějiny začínají až rokem 1917, bolševickou revolucí; všechno, co jí předcházelo, byl vlastně jen temný pravěk lidstva", atp. Horečnatě se tedy zaplňovala "bílá místa" na mapě minulosti a nadějeplně se očekávala ona velká nápravná "restituce času", díky níž se vrátíme prostřednictvím nezprostituovaného historického vědomí k sobě samým, do dějin jako do svého obnoveného domova. Byla to samozřejmě velká iluze. Čekalo na nás, nepřipravené a neimunizované, něco naprosto jiného: postmoderna se svou radikální skepsí k historii jakožto ke zdroji jakýchkoli relevantních hodnot a poučení, i globalizace, jejíž velkomožný pán Trh začal rušit pro sebe nepohodlné hranice států a dějiny se pro něj staly jen dobrou surovinou pro výnosné nadnárodní zábavné disneylandy, pro výrobu bez ladu a skladu splácaných a náležitě zbulvarizovaných pouťových atrakcí. Kam se to poděla ta havlovská "identita"?! Musíme přece mít "liberálně" na vybranou, a taky že máme: když se nám třeba nechce být nejzápadnějšími Slovany a trápit se úvahami o našich skutečných středoevropských stýkáních a potýkáních, můžeme si, dějiny nedějiny, hrát v rytmu irských tanců docela vážně na polopohádkové nejvýchodnější Kelty. Hodiny pro ekonomickou úspěšnost skutečně málo užitečného dějepisu se radikálně seškrtaly, a koneckonců taky proto mohl krátce před letošním 28. zářím napsat Jiří Hanák do svého, jako vždy chytrého fejetonu o novém státním svátku, úradkem parlamentní většiny prohlášeného za svátek české státnosti, že to je pro většinu z nás pouhá příležitost pro napečení posvícenské husy!

Nic nového: ostatně proč bychom měli slavit nějakou českou státnost? Slyšíme snad někdy o státu něco jiného, než že je to jen byrokraticky přetloustlý bumbrlíček, který se nám sápe po peněženkách? A proč zrovna ten katolický Václav? Kolikátý on vlastně byl v tom Největším Čechovi? No tak!

Je to zkrátka dost bída, shora nadekretovaný nový svátek se nevžil ani dost málo, a těžko to bude v dohledné době lepší. Žádný, a tedy ani tento vztah, přece není možné vynutit, vydupat z prázdna. Vztah Čechů ke státu byl ostatně na rozdíl třeba od Poláků nebo Maďarů (i díky specifickým historickým zkušenostem) vždycky většinově dost laxní (a výjimky - legionáři, odbojáři apod. - tohle pravidlo spíš jen potvrzují). To by ale nemělo znamenat, že na takový tristní stav budeme rezignovat. Ve sjednocující se Evropě, ohrožované navíc sílícími fundamentalismy, může totiž být úprk z vlastních dějin, jejich dobrovolné vyprazdňování a následná ztráta identity něčím i dost nebezpečným.

Nechám tu docela stranou stále živou diskusi, proč se právě Václav - a nikoli třeba bratrovrah Boleslav - rozhodujícím způsobem zasloužil o zrod prvního sjednoceného českého státu uprostřed Evropy, která se právě soustřeďovala kolem své vůdčí, křesťanské ideje. Vždyť tu jde především o posmrtný osud tohoto prvního ze "zemských patronů", o vyzařování jeho poselství do tisíciletých dějin národa, od raného středověku až třeba po listopadové demonstrace na náměstí, které nese jeho jméno, tedy o historickou realitu, která se už stala transparentní s nadčasovým mýtem, symbolem. O vyzařování, a tedy o prožitek, o emoce. A to už je fenomén, který samozřejmě nejúčinněji zprostředkovává a zpřítomňuje umění.

A v tomto ohledu je třeba veřejnoprávní Český rozhlas jen a jen chválit. (Na jiných stanicích po svatém Václavu nebo dokonce státnosti ovšemže ani stopy, jen o trošičku lepší to bylo v novinách.) Program nebyl svatováclavskou (i jen václavskou) tematikou nikterak přetížený, ale v průběhu dne ji mnohokrát nevtíravě připomínal. Na "dvojce", vedle nepominutelného přenosu bohoslužeb z národní pouti do Staré Boleslavi, odvysílali například půvabné, odlehčené pásmo Světlany Lavičkové Jméno Václav a česká krajina, připomněli historické inspirace v textech písniček, a koneckonců ani repríza někdejší "samizdatové" nahrávky Havlovy absurdní komedie Audience nebyla jenom dárkem k autorovým jmeninám! Z vysílání Vltavy jsem slyšel a ocenil svatováclavskou "mozaiku", znale připravenou a moderovanou Pavlem Ryjáčkem, a pak s chutí odebíral především hudební vzorky. Velice mě potěšily například ranní Svatováclavské nešpory Pavla Josefa Vejvanovského i trojice vrcholných "vlasteneckých", tolik neideologických skladeb Josefa Suka. Slovesné pořady připomněly svatováclavské jubileum (vlastně kulaté, tisící sedmdesáté!) fragmenty ze studie Josefa Pekaře, básní Jana Zahradníčka. A pokud připouštíme, a to bychom měli, že vedle jazykově chápaného vlastenectví existovalo i stejně horoucí "vlastenectví zemské", pak do svatováclavského schématu plným právem patřilo i poutavé pásmo Jiřího Kamena z legend, pověstí a morytátů staré Šumavy, oné dvojjazyčné kulturní plástve, kde český a německý živel po staletí působily ve vzájemně se oplodňující a ve srovnání s jinými pohraničními oblastmi i zřetelně harmoničtější koexistenci. Takže, pokud mají na tom českém legendickém nebi nějaký rádiový přijímač, svatý Václav snad mohl být spokojený.