číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Dívejte se

Válečné viny se jen stěží určují

Čtvrtek 27. října, ČT 2, 21.40

Země nikoho - tak se nazývá film z počátku 30. let, v němž Victor Trivas postihl absurditu války, když se v pásu mezi frontovými liniemi setkávají vojáci ze znepřátelených armád první světové války. Nyní byla tatáž situace a pod týmž názvem přenesena do nedávného srbsko-chorvatského konfliktu, jen obohaceného dohlížejícími jednotkami UNPROFOR, které pohřbívá neschopnost účinně zasáhnout, a všudepřítomnými televizními štáby, ženoucími se za lacinou senzací.

Režisér Danis Tanovič akcentuje mrazivou absurditu navozené situace, vražednou nenávist znepřátelených etnik i cynický alibismus vnějšího světa. I když režisér občas podléhá svodům deklamativnosti (zejména ve zpodobnění jednotek UNPROFOR i novinářů), modelovou situaci rozehrává v jízlivě konverzačním duchu (vaudevillově směšné rozmluvy o tom, kdo válku začal, ovlivňuje namířená zbraň), kdy náznak možného sblížení mezi nepřáteli rychle končí ve znovuutvrzené vražedné nenávisti.

Inscenační zvládnutí dosahuje záviděníhodné autenticity pro jedny obskurního zážitku, pro jiné tragické bezvýchodnosti. Oceníme herecky zemité ztvárnění trojice mužů, uvězněných v opuštěných zákopech mezi bojovými liniemi spolu s nášlapnou minou, kterou jeden z nich nechtěně aktivoval. Pozoruhodně je vykreslen hlavně srbský mladíček, díky svým brýlím jakoby bezbranný a snadno zranitelný, zmatený i vyděšený krutostí války, ale přesto také propadající vražedným pudům.

Žádná postava není zbytečně karikována, veškeré jednání odpovídá jejímu vnitřnímu ustrojení - a to i v případě zřetelné nadsázky. Upoutá snaha vyhnout se zjednodušenému rozdávání viny. Svůj díl si totiž nese každý, ať se přímo účastnil tragických události či jim pouze přihlížel.

Země nikoho přináší výpověď velice potřebnou. Ukazuje totiž, jak zaslepené, umanuté jednání na jedné straně a lhostejnost, neřkuli cynismus na straně druhé zapříčiňují strašlivé tragédie. A především je varovná skandalizující medializace válečných konfliktů. Televizním štábům nejde ani tak o informování jako spíše o šokující atrakce. Čím více krve, čím více utrpení a hrůz, tím lépe. Velkou předností režiséra je, že se přitom nedívá s odrazující tragickou vážností, že se odvážil vnést lehkovážný, groteskní, ba zdánlivě znevažující tón.

JAN JAROŠ