číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Titulní rozhovor

František Derfler, herec a režisér

Vaše divadlo vlastně začíná už druhou sezónu jako samostatná scéna Centra experimentálního divadla v Brně. Jak se tato vaše institucionalizace zatím osvědčila?

Divadlo konečně má minimální provozně technické zázemí, což je také hlavní důvod, proč jsme o tu "institucionalizaci" usilovali, a já osobně jsem velmi rád, že se to povedlo. Většinu věcí jsem předtím dělal sám, jinak jsme byli odkázáni na dobrou vůli Divadla Na provázku. Lidé, kteří nám pomáhali, nám pomáhali rádi, ale jaksi jen za dobré slovo, protože nebyly potřebné prostředky, aby za to byli i přiměřeně odměňováni.

V čem to minimální provozně technické zázemí vlastně spočívá?

Divadlo má v podstatě tři zaměstnance v kumulovaných funkcích. Tajemnici, lektorku, náborářku, inspicientku a já nevím co ještě v jedné osobě, jedno místo je tu pro dva půlúvazky techniků, třetí místo je šéf, dramaturg, režisér, herec v jedné osobě - na to jsem já. S tím se už přece jen dá něco dělat, divadlo může normálně fungovat. Otevřel se nám tak svobodnější prostor pro vlastní uměleckou činnost, pro práci na jevišti.

Život současného Divadla U stolu je těžko myslitelný bez zvláštní symbiózy s malířem Milivojem Husákem. Pokračujete s ním ve spolupráci?

Milivoj Husák zásadním a nezaměnitelným způsobem přispěl a přispívá k profilu této scény. Naprosto jednoznačně. Jeho návrhy a výtvarná řešení leckdy podstatně ovlivní i celý můj přístup ke zvolené látce nebo mé hledání klíče k té či oné inscenaci, neboť Milivoj Husák je nejenom znamenitý scénograf, ale zároveň je to člověk, který uvažuje velmi koncepčně a s velkým porozuměním pro věc samu i v té obecnější rovině. Milivojův pohled vlastně spoluvytváří, někdy více, někdy méně, ale vždycky podstatně samotnou koncepci inscenace. Jeho přínos se netýká jenom prostoru a pohybu v prostoru, ale spočívá v konkrétním zhmotnění myšlenek, v určitém vidění světa.

Právě i v tomto máte k sobě velice blízko?

Nikdy jsme si neříkali, máme-li nebo nemáme-li k sobě blízko. Ani jsme se o tom neujišťovali. Ale myslím si, že ano, a pokusím se to pojmenovat ze svého pohledu. Vždycky si to uvědomuji nebo poznávám podle toho, že když mluvíme o konkrétní inscenaci, vstoupí Milivoj do společného uvažování nějakým nápadem nebo pohledem, který je pro mě překvapivý, protože mne samotného nenapadlo se na látku podívat z tohoto úhlu, ale ten pohled je vnitřně v souladu s tím, jak celou věc pociťuji od samého počátku i já sám. Nikdy nenastala situace, že by se naše pohledy příčily, že bychom si neporozuměli. To se jistě může při spolupráci s výtvarníkem stát. Ale v našem případě se zatím všechno nakonec sešlo. Bez zbytečných slov, téměř beze slov.

Kolem řady věcí lze jistě chodit, ale bez toho druhého by je člověk neviděl, výlučně díky jemu se začne ve vás rozžívat jakýsi šestý smysl. Dalo by se hovořit o symbióze. Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Přímo exemplární v tomto ohledu pro mne byla spolupráce s Milivojem na Dostojevského Snu směšného člověka. Právě na scéně je třeba vytvořit velký kontrast a proměnu. Hlavní hrdina žije ve zpustlém bytě a najednou se má přenést někam úplně jinam, do vesmíru. Byl jsem přesvědčen, že existuje způsob, jak této proměny dosáhnout. Ale až Milivoj našel jednoduché, přitom nesmírně účinné řešení pomocí světel, mnohovýznamnosti nasvěcovaného obrazu. Otevřel mi průhled do toho, co jsem jen tušil, ale do té doby neviděl.

Které z vašich představení má u diváků největší úspěch?

Nejúspěšnější je Alchymista známého brazilského autora Paula Coelha. Často říkám a vysvětluji, a to i samotným divákům, kteří na toto představení houfně chodí, že zdaleka nejde o nejlepší z našich inscenací, a doporučuji jim, aby navštívili také po mém soudu nepoměrně lépe zvládnuté věci. Nicméně divácky nejnavštěvovanějším představením je Alchymista. Hrajeme ho nepřetržitě už šest let a při celé dlouhé řadě repríz bylo téměř pokaždé beznadějně vyprodáno.

Čím si takový úspěch vysvětlujete?

Za tu inscenaci se samozřejmě nestydíme, ale zdaleka nedosahuje úrovně jiných. Mám za to, že autor i román o téměř mystickém jinošském hledání jsou velmi populární. Alchymista je oblíbená kniha mladých lidí, svého času to byl bestseller, který dodnes táhne čtenářsky, a jak je vidět i divadelně.

Před několika dny jste se vrátil z dovolené ve Španělsku...

Potvrdilo se mi tam i to, co jsem řekl před chvílí. Při návštěvě jednoho madridského knihkupectví skvěle vybaveného literaturou jsem si všiml, že jeden dlouhý pult zabíraly Coelhovy romány. Bylo tam snad všechno, co napsal, ve velkých nákladech.

Ve Španělsku patrně byly stejně jako u nás divadelní prázdniny. Viděl jste tam i přesto něco divadelně zajímavého?

Nemohl jsem sice navštívit žádné divadelní představení ve vlastním slova smyslu, mám na mysli činoherní představení. Madridská divadla přes léto většinou skutečně nehrají, ale měl jsem možnost vidět představení taneční skupiny slavné a vynikající španělské tanečnice Kristiny Hoyos. To byl ovšem nezapomenutelný zážitek. Představení mělo sice útlou, ale přece jen čitelnou a výraznou dějovou linii - šlo o vzpomínání staré dámy na bohatý život, na radosti mládí, na dramata, ba tragédie pozdějšího věku, včetně závěrečného smiřování se s životem ve stáří. Vše bylo pojednáno tanečně jako flamenco. Absolutní souhra a profesionalita tanečníků mě přímo nadchly. Nešlo ovšem jen o technickou profesionalitu, ale o obrovskou vášeň ve výrazu. Nelze opomenout ani nesmírně působivou pěveckou složku: představení provázel syrový, naléhavý zpěv španělských písní, dokonce španělských romancí. Jedinečným momentem představení byly i reakce publika.

Asi všechno příliš prožívalo?

Nejde o to, že by se diváci dojímali. Oni běžně vykřikují na tanečníky, povzbuzují je, vstávají a tleskají. Zkrátka bouře v divadle, nádherný zážitek.

Zažil jste něco podobného někdy i u nás?

Ani zdaleka ne. Ale vzpomínám, že podobě spontánně "řádit" jsem u nás snad zažil básníka Ivana Diviše. Bylo to před více než čtyřiceti lety na filmovém westernu V pravé poledne. Byl to po dlouhých desetiletích první western, který se tu směl promítat. V nejvíc vypjatém okamžiku, kdy hlavního hrdinu opouští i jeho milá, se Ivan Diviš vztyčil a začal Garryho Coopera hlasitě nabádat a povzbuzovat. Nejprve vše obecně hodně hlasitě zhodnotil: Kurva, to je život, to je něco jinýho než ten diskursivní marxismus. A potom už křičel naplno: Vyser se na ni, jdi do toho sám, je to kráva! Nedej se! Běž do nich! S tím by se ovšem Diviš neztratil ani ve Španělsku.

Je možné, že by vám někdo zvenčí mohl vytknout, právě pro vaše neslevování z nároků na mluvené slovo a až klasickou oproštěnost, že jde z vaší strany o konzervativismus nebo dokonce o akademismus?

Zatím jsme se s touhle námitkou moc nesetkali. Rozhodně bych se bránil výtce akademismu. Možná by bylo přesnější říci, že náš přístup vykazuje tradiční, konzervativnější rysy - oproti těm spektakulárním produkcím, na které si soudobé moderní divadlo často potrpí. Ale naše představení mají většinou, troufám si říci, bezprostřední náboj plné přítomnosti, mám na mysli nejzdařilejší z nich jako Calderónovo drama Život je sen, Faust, Boží duha, nebo již zmiňovaný Sen směšného člověka. A pokud jde o vztah ke slovu, divadlo nevzniklo ani tak jako reakce na devalvaci slova nebo na ležérní přistupování k textům. Před lety, ještě před rokem 1989, vzniklo jako pokus aspoň v uzavřeném malém prostředí podle možností uvádět texty zakázaných autorů. Pravdou je, že Divadlo U stolu vztah ke slovu má, a to výrazný. Pracuje s gestem, s pohybem, s akcí, uznává jejich význam, ale zároveň se snaží respektovat básníkovo slovo a rehabilitovat jeho váhu, protože text pokládá za závazné referenční centrum. Při veškeré inflaci slova v moderním věku, jak říkal Miloš Dvořák, slovo přece jen zůstává jedním z předních prostředků komunikace.

Ve srovnání s velkými scénami má vaše divadlo něco, co je handicapem a zároveň předností. Zúžený prostor, na úkor výpravnosti, která ovšem může zastínit smysl a poslání toho, co divák vidí. Čím tento v uvozovkách nedostatek kompenzujete?

Myslím si, že komorní prostor, v němž pracujeme, nabízí výměnou za velký prostor, který se jistě dá působivě a efektně pojednat výtvarně, možnost bližšího kontaktu, a to znamená především důraz na detail, větší soustředěnost na práci s detailem. Jádrem divadelního prostředí je herec a herecké sdělení. Nabízí možnost nahlédnout právě velice zblízka do vnitřního, bezprostředně se odehrávajícího světa postavy, do osudů, vztahů a situací. Myslím si, že to je veliké plus toho kontaktního komorního prostoru.

Jedním z vašich vrcholů byla i inscenace Durychovy Boží duhy. Pro mateřské povinnosti Ely Lehotské se už delší dobu nehraje. Vrátíte se k ní ještě někdy?

Boží duha bude mít obnovenou premiéru na konci září. Je to představení, k němuž se chceme vrátit. Jednak jsme je měli rádi, jednak sehrálo významnou roli v historii našeho divadla.

V novém obsazení?

Ne, ne. V obsazení původním, Ladislav Lakomý, Ela Lehotská.

Můžete prozradit něco z toho, co připravujete?

Chystáme jednu Čechovovu krátkou jednoaktovou hru, která nese název Labutí píseň - uvádět ji budeme pod trochu změněným názvem, který vychází z jedné repliky z této hry. Je to věc pro dva staré herce...

Kdo se v těchto rolích má objevit?

Ladislav Lakomý a jeho kolega z Mahenovy činohry Jindřich Světnic.

A ten změněný název?

To prozradit mohu: Láhev je prázdná, zůstalo jen trošinku na dně. Premiéru chystáme koncem listopadu.

A další novinky?

V dramatizaci a režii Antonína Přidala připravujeme na únor příštího roku povídku Isaaca Bashevise Singera Tajbele a její démon. Na jaře, nejspíš v květnu, samozřejmě, bychom měli udělat Máchův Máj, což je věc, kterou s Milivojem Husákem zamýšlíme už delší dobu. Příští podzim plánujeme další malou, v pořadí již třetí přehlídku inscenací našeho divadla Sklepení. V rámci přehlídky by měla mít premiéru inscenace Moliérova Dona Juana nebo Shakespearova Macbetha.

Lze říci, že se současným Divadlem U stolu jste konečně ve svém živlu?

Určitě. Při všech starostech, které to s sebou nese. Jsem moc rád, že mohu dělat to, co dělat chci, co mne baví, co si sám zvolím, podle nejlepšího vědomí, svědomí a přesvědčení a na čem mohu pracovat od počátku: od volby látky, přes její čtení, interpretaci až po realizaci na jevišti, kde mohu vidět celý průběh té práce.

Stendhal říká, že šťastný je ten člověk, jemuž se jeho vášeň stala povoláním. Lze tento výrok vztáhnout beze zbytku i na vás?

Ať už jako motto nebo epitaf, potvrzuji, že to pro mne platí.