číslo 43

vyšlo 17. 10. 2005

Jak to vidí

Rudolf Křesťan,
fejetonista

Pětkrát o tajemství slov

Z těla do těla

Víra v převtělování duší je nejen součástí některých asijských náboženství, nýbrž i běžným jevem v našich rozhovorech. Stačí si všimnout, že nejeden člověk ve chvíli, kdy někomu radí, říká: "Já být tebou, tak bych."

Například:

"Já být tebou, tak bych si rotoped nekupoval, radši bych chodil na túry."

Je nepochybné, že tato formulace podvědomě připouští možnost převtělení mluvícího do těla osloveného. Byť jen na chvilku. Třeba jen pro tu jednu konkrétní situaci, kdy jde o koupi či nekoupi rotopedu.

Naznačené převtělení má vyjádřit, co bychom my dělali v roli, ba přímo v tělesné schránce druhého. Takové vyjádření nemá ostře příkazovou podobu, i když ve skutečnosti je někdy míněno velmi naléhavě. Například v hospodě, kde po společném holdování pivu osloví jeden muž druhého:

"Já být tebou, tak bych teď neřídil - a nechal bych auto před hospodou."

Kromě takto osobně adresovaných slov vyřčených tváří v tvář, bývá ta pomyslně převtělovací formulace někdy vyslovována i jaksi na dálku a abstraktně.

Například: "Kdybych byl Billem Gatesem."

Nebo: "Kdybych byl trenérem Sparty."

Někteří převtělovači míří až překvapivě vysoko. Jako ten, kterého jsem v metru slyšel, jak říká své ženě:

"Být já prezidentem, tak bych."

Hodlal zřejmě pokračovat dál, jenže partnerka ho rezolutně utřela slovy:

"Prezidentem? Láďo, ty? Radši oprav ten kohoutek v koupelně!"

Y? I?

Doufám, že se nacházíte v dobré zdravotní kondici, a že vás teď na podzim nesklátily nějaké choroboplodné zárodky. Zkráceně řečeno: bacily.

Mě sklátily před časem. A to zcela netradičně. Nikoliv zdravotně, nýbrž při listování slovníkem Spisovné češtiny. Zjistil jsem v něm, že v prvním pádě množného čísla lze slovo "bacily" psát jak s -y, tak taky s -i.

Užasl jsem, že jindy poměrně přísná pravidla našeho psaného jazyka jsou v tomto případě tak značně liberální.

Nebo že by souběžně existovali(y) nějaké bacili životné a nějaké bacily neživotné?

Je-li tomu tak, pak jistě nejsem sám, kdo by si v případě napadení bacilem přál, aby to byl ten neživotný. Zdá se mi totiž, že jako neživotný by nemusel v těle tak řádit.

Magických 25

Když jsem si chystal příspěvky pro vysílání Dobrého jitra na neděli 25. září, přistihl jsem se, že číslovka pětadvacet mi cosi velmi důvěrně připomíná.

Vzápětí jsem si chtěl tuto asociaci ověřit před vysíláním ještě u svých známých. Zeptal jsem se jich, co jim připomíná výraz pětadvacet. Odpověděli svorně: "Pětadvacet na zadek".

Případně: "Pětadvacet na holou".

Přitom žádný z nich není ani sadista, ani masochista. Jen si vzpomněli - stejně jako já - na dětství.

Mnozí z nás starších mají pětadvacítku spojenu právě s touto rodičovskou pohrůžkou. Stačilo už jen varování "Dostaneš pětadvacet" - a bylo jasné, co má tatínek na mysli. Ve skutečnosti to však u nás doma, a určitě nejen u nás, nebylo většinou vykonáno. A když, tak se slevou: zůstalo třeba jen u deseti.

Odkud se vlastně vzal ten tradičně uváděný počet? A proč zrovna pětadvacet, a ne osmadvacet nebo sedmnáct?

Domnívám se, že předobraz tohoto rčení může pocházet z dob dávných vojenských, případně vězeňských tělesných trestů. Po generace se pak toto vyjádření dědilo v rodinné mluvě.

Podobně jako hrozba "Bude sekec!" Případně: "Bude sekec - mazec!"

Všiml jsem si však, že v dnešních mladých rodinách se těchto pohrůžek už tak nepoužívá. Vystřídalo je neméně účinné varování:

"Zakážu ti počítač!"

Nomen omen

Při procházce po Litoměřicích jsem na jednom domě zahlédl nápis, že tam působí praktický zubní lékař doktor ZUBINA. Souvislost jeho příjmení a jeho profese potvrzuje platnost latinského rčení NOMEN OMEN. Tedy, že jméno člověka je jeho znamením.

Nebyl to jediný případ, kdy jsem při kráčení po Litoměřicích narazil na takovou shodu v duchu nomen omen. Vzápětí jsem zahlédl obchůdek s názvem Gastrospeciality, kde kromě jiného nabízejí také smažený sýr. Odpovědná vědoucí: paní SMAŽILOVÁ.

O kus dál jsem si přečetl, že v Litoměřicích působí i muž, který poskytuje servis výtahů, a že tento živnostník se jmenuje ŽIVNŮSTKA.

Ve zmíněném hezkém městě mě zaujala i zvláštní souvislost, že právě v Litoměřicích sídlí Měřičský ústav. K dokonalosti schází už jen to, aby se jmenoval LITOMĚŘIČSKÝ.

Na každém šprochu?

Dnes a denně slyšíme a čteme o údajném pachateli, o údajných silách v zákulisí, o údajném otci, o údajném zázračném léku a ještě o lecčem dalším údajném.

Vyjádření s takovouto slovní předsádkou se nevyskytují jen v médiích. Stejně tak i v běžné mluvě, když někdo o někom řekne, že "údajně něco ukradl v samoobsluze".

Ačkoliv taková sdělení nejsou ve skutečnosti v ničem závazná, přesto v nás bezděky zanechávají dojem, že na tom určitě něco je. Možná ano. Ale co když se ukáže, že na tom není ani zbla pravdy?

Říká se, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Ale určitě i vy jste slyšeli v životě nemálo šprochů, na nichž nebylo ani trochu pravdy.

Autoři takové bubliny se pak bez rozdílu kryjí tvrzením, že své sdělení přece uvedli pojistným slůvkem údajně, případně údajný. Ovšem v úprku za novými senzačními zprávami z oblasti údajna už nepokládají za nutné uvést ty předchozí mylné na správnou míru.

Ve čtenářích, posluchačích a divácích zůstává po takových informacích dojem, že byly pravdivé; slůvko údajně se jaksi vytratí z paměti.

Přiznávám, že jsem tomu několikrát také podlehl. A to navzdory snaze, že zprávy uvozené slovem "údajně" nebo "údajný" se pokouším v hlavě filtrovat pomyslným antivirovým programem. Přes dílčí neúspěchy se o to snažím i nadále. Už proto, že můj přítel psycholog tvrdí, že k dosažení cíle je nutno být vytrvalý a usilovný, a že výsledky se pak dostaví - údajně.

RUDOLF KŘESŤAN VE VYSÍLÁNÍ DOBRÉHO JITRA