číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Rozhlas Plus

Fonogram

Mezi historickými zvukovými záznamy představují značnou kuriozitu v Německu v letech 1941-43 natáčené šelakové gramodesky s nahrávkami swingových melodií, jež byly opatřené anglicky zpívanými ostře propagandistickými texty zesměšňujícími představitele protihitlerovské koalice. Na stanici ČRo 2 - Praha zazní některé z těchto snímků 1. a 8. listopadu vždy ve 20.30.

Gramodesky ve službách německé válečné propagandy

Etikety těchto gramodesek neuváděly žádné informace o původu snímků - ani sama etiketa vlastně neměla žádné jméno. Desky se proto popisují podle použité ikonografie jako "notový klíč" - červená, "lyra" - modrá, či "klarinet a mandolína" - hnědočervená etiketa. Ve hmotě gramodesek není vylisované žádné matriční číslo, podobně nenajdeme na etiketě ani žádné objednací číslo. Všechny tyto gramodesky jsou dnes velice vzácné, neboť nikdy vlastně nebyly komerčně vydané: lisovaly se v jen asi 40 kopiích a byly distribuovány pouze do rozhlasových stanic v Německu, v nacisty okupovaných zemích a ve státech zachovávajících během druhé světové války neutralitu.

Výše popisované propagandistické snímky natáčel v Berlíně pod označením Charlie and his Orchestra německý taneční orchestr kapelníka Lutze Templina. Jeho soubor zaštítil svým jménem německý zpěvák Karl "Charlie" Schwedler (*1902), zaměstnaný od roku 1939 v americké sekci odboru rozhlasového vysílání říšského ministerstva zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, že Schwedler mluvil plynně anglicky, byl pověřen sestavováním hudebně-kabaretních pořadů vysílaných německými krátkovlnnými vysílačkami pro posluchače ve Velké Británii a USA. Protože většina německých bojeschopných mužů musela narukovat do armády, byl Templinův orchestr sestavený z hudebníků mnoha národností. Německá zpěvačka a tanečnice Evelyn Künneke se ke složení souboru vyjádřila poněkud prostořece následujícími slovy:

Všichni muzikanti v Charlieho bandu - a teď mám na mysli především například českého trombonistu Ferriho Juzu, arménského kytaristu Mega Teveliana nebo Kurta Abrahama - byli mistry svých nástrojů, skuteční odborníci na hot muziku. Orchestr sestával hlavně z italských, belgických a českých muzikantů. Byli v něm dokonce i položidé a cikáni, svobodní zednáři, svědci Jehovovi, homosexuálové i komunisti - tedy určitě ne ten typ lidí, s kterými by si náckové za normálních okolností chtěli zahrát karty. Ale protože jejich práce byla označená za důležitou pro válečné úsilí, seděli za muzikantskými pultíky, a ne někde za ostnatým drátem - a dělali swing.

Kromě již zmíněných hudebníků hráli v Templinově orchestru také přední němečtí sólisté - například Benny de Weille, Helmut Zacharias, Willy Berking či Fritz Brocksieper. Jako další český hudebník Templinova orchestru je zmiňován hráč na basu František Chrpa (do roku 1941 trombonista orchestru Karla Vlacha). Příznivcům českého jazzu bude nepochybně povědomé i jméno dalšího Templinova muzikanta, trumpetisty Fernanda Diaze - v roce 1941 byl tento kubánský hudebník členem souboru bubeníka Karla Slavíka a natočil s ním i několik snímků na gramodesky značky Ultraphon.

Nepřímo se na vzniku nahrávek Templinova orchestru účastnil i další přední český jazzový hudebník, akordeonista Kamil Běhounek. V květnu roku 1943 Běhounka vyzvalo říšské ministerstvo propagandy, aby se dostavil do Berlína, kde měl pracovat pro Templinův orchestr jako aranžér. Ve svých vzpomínkách Běhounek popisuje, že si zadanou práci mohl odvézt do Prahy a navíc dostal potvrzení, že je zavázán pracovat pro německou vysílačku Kurzwellensender Berlin a že jeho práce je důležitá pro vedení války: "Svědomí mne netížilo. Kolegové vyráběli ve zbrojovkách granáty - já jsem dělal muziku. Nedomnívám se, že by to bylo horší."

Natočené snímky zpracovávala a lisovala hannoverská továrna firmy DGG, od roku 1943 pak byly všechny oficiální zakázky říšského ministerstva propagandy lisovány v pražské továrně české gramofonové firmy Esta. Vzhledem ke skutečnosti, že Berlín už v té době postihovaly nálety spojeneckých leteckých svazů, byl Templinův orchestr přesunut do Stuttgartu, kde účinkoval v místní rozhlasové stanici Reichssender. Série propagandistických snímků pro etiketu "mandolina a klarinet" byla uzavřena v listopadu roku 1943.

Členové neslavně proslulého souboru Charlie and his Orchestra se s koncem války rozprchli do všech světových stran. Lutz Templin sice v poválečném období sestavil nový orchestr, nicméně větší úspěchy s ním již nezaznamenal. V padesátých letech ve Stuttgartu krátce řídil rozhlasový taneční orchestr, později pracoval v Hamburku pro gramofonovou společnost Polydor. Zemřel v roce 1973. Pianista P. Angeli přesídlil již v roce 1944 i se svou manželkou do Karlových Varů a v roce 1945 oba odešli do americké okupační zóny Německa. Charlieho Schwedlera zastihl konec války v Berlíně - po roce 1945 zde pracoval jako krupiér v kasině a v roce 1960 se i s rodinou vystěhoval do USA. Zde se jeho stopa ztrácí, datum jeho úmrtí není známé.

Na drtivou většinu melodií nahrávaných snímků - převážně amerických skladatelů - neexistují dobové české texty, které by zachovávaly duch originálu, takže lze jen obtížně porovnávat znění původních a pozměněných verzí. Zda tyto propagandistické snímky měly na posluchače ve Velké Británii, USA či na spojenecké vojáky na frontách účinek, jaký si od nich jejich tvůrci slibovali, je více než sporné. Účelové texty reagovaly na aktuální dění na frontách. Po uplynutí doby několika týdnů, kterou si vyžádalo složení textu, nahrání gramodesky, její vylisování a konečně dodání do příslušné rozhlasové stanice, aktuálnost těchto textů ale již zpravidla pominula a v nejlepším případě zůstal jen líbivý swingový obal.

Je ovšem třeba konstatovat, že podobný osud poprávu potkává všechny prvoplánové častušky, satiry či parodie, ať již je během války produkovalo německé ministerstvo propagandy nebo přinášelo české vysílání Hlasu Ameriky - stačí si poslechnout například některý ze skečů, které pro tuto stanici vytvořila dvojice Voskovec a Werich. Pro další příklady podobné tvorby konečně nemusíme jít až za moře: podle prvoplánově antisemitského vzorce vznikala počátkem čtyřicátých let též například série politických skečů autorů J. Opluštila a R. Juristy "Nebe nad Baltimore" v pražském rozhlase či politické kuplety přednášené komiky Vladimírem Konůpkou a Karlem Kosinou v pořadech brněnského rozhlasu "Pan Bystrouš ví všechno".

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazové materiály archiv autora