číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Jak to slyší

Vladimír Karfík,
publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Autentičnost a kultura jazyka

Vlastně to není ani tak dlouho, kdy jsem si nedovedl představit, co udělá vstup komerce do rádia (o televizích nemluvě). Pravda, neposlouchám komerční stanice soustavně, slýchám je vlastně jenom nedobrovolně, ocitnu-li se ve veřejných prostorách, kde se poskytují služby, a tak těžko mohu rozeznat, jaké - a zda vůbec - mají dramaturgické cíle. Pokud však nějaké mají, pak nad všemi bude nejspíš úporná snaha zaujmout, za každou cenu bavit, držet a posluchače nepustit.

Komerční rádio se pozná neomylně: ani ne tolik povahou hudby, kterou reprodukuje, jako dikcí moderátorů. Přemýšlel jsem, kde k tomu projevu přišli, jestli úprk jejich slov nepochází z úsilí dostihnout a zachytit i toho posledního prchajícího posluchače, nebo jestli se nesnesitelnou familiárností projevu jenom nevemlouvají do jeho přízně. Nevím, ale zdá se mi, že způsob moderování v komerčním radiu má nejspíš za svůj model zcela novodobou profesi dýdžokeje.

Ale proč o tom píšu, když mě komerční radia tolik nezajímají - snad jenom mě trochu mrzí, že jsem včas nezaznamenal stanici Limonádový Joe, možná byla opravdu jiná, originální povahou patrně skutečně inteligentního humoru. Zaujalo mě toto: dokud do veřejného rozhlasového prostoru nevstoupili komerční moderátoři, zdálo se, jako by dotud existovali jenom počestní hlasatelé českého rozhlasu, a ti jako by měli dostatek času, aby nemuseli honit posluchače tryskem. Hlasatelé respektovali posluchačovy nejzákladnější požadavky: aby jim bylo rozumět, co říkají a aby naslouchající vůbec stačili vnímat, co se jim sděluje.

Čím je dáno ono rozhlasové a televizní zrychlení řeči? Je to snad odraz zrychlení života, naplněného nadměrným množstvím věcí, jevů a událostí v čase, který se člověku ne a ne podstatněji natáhnout? Věk se snad prodlužuje, ale den má pořád vymezený počet hodin, ani o jedinou víc. Kam ten spěch, vždyť nepozoruji, že bych ve zrychlujícím proudu řeči uslyšel nějak o mnoho víc podstatnějších sdělení, spíše tomu bývá naopak. Přibývá sice slov, velmi často plevelných, s nimi pak zejména krátkodechých módních slovních spojení, ale vlastní sdělení jsou často prázdná, anebo docela zbytečná. Jako Švejkovi na nějakém tom kroku nezáleželo, zdá se, jako by dnes nezáleželo na nějakém tom slově. Vždyť čím rychlejší je proud řeči, tím více slov se do něj vejde. Nešvary moderátorů komerčních rádií jsou nakažlivé a pronikají všude.

Poslední léta charakterizují snahy po autentičnosti sdělení. Proto v rozhlase účinkují stále větší měrou neprofesionálové se svým autentickým projevem, a je to v pořádku, rozhlas je živější a pohotovější. Také pro zdůraznění autentičnosti tradice hlasatelů ustupuje často moderátorskému pojetí. Jedním z důsledků je stav, kdy se rozhlas postupně zříká výkonu své normotvorné jazykové funkce. Až do dvacátých let minulého století ji v živém jazyce vykonávalo téměř výhradně divadlo. Ve chvíli, kdy vzniklo a rychle se rozšířilo rozhlasové médium, po dlouhá léta působilo na jazykovou kulturu každodenně, a proto silněji než divadlo, také jaksi neviditelně, nenásilně a v mnohém ohledu účinněji, než sama škola.

Toto zříkání se kultivace jazyka je daň za úsilí po autentičnosti. Do jazykového projevu v rozhlase pak proniká obecná čeština tím masivněji, čím častěji stanou před mikrofonem lidé, o jejichž práci a životě už nemluví rozhlas jenom zprostředkovaně, ale tentokrát přímo, jejich vlastním hlasem, často i v přímém přenosu, kdy není už příležitost jazykový projev jakkoli vylepšit. Není tomu dlouho, kdy se každý před mikrofonem snažil vyjadřovat co možná nejlépe, tedy spisovně, po vzoru, jímž mu byl rozhlasový projev, ale dnes jako by se i vzdělanec snažil hovořit do rozhlasu jazykem obecné češtiny, snad aby působil co nejpřirozeněji, a nelišil se od projevu, jakým se mluví na ulici. Rozdíl je pak často jenom v bohatství slovníku, kterým prozrazuje svoji kreativitu. A tou se projeví většinou jenom spontánní vypravěči. Jejich projev se totiž blíží tomu, jak hovorovou řeč známe z literárního textu. Tedy kultivovanou, s jakou jsme se donedávna v rozhlase setkávali jenom v reprodukci literárních a dramatických děl.