číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Dívejte se

Milostné hrátky na prosluněné mýtině

Pondělí 31. října, ČT 2, 21.30

Woody Allen si v leckterých filmech dopřál zdánlivého luxusu pobavit mistrně vystavěnou hříčkou. Žertovné rozpravy o milostných vztazích a hledání ideální lásky vévodí i Erotické komedii noci svatojánské. Jako jeden z mála Allenových filmů není situována do velkoměsta, nýbrž na prosluněný, poklidný venkov kdysi na počátku minulého století. Odehrává se na honosném venkovském sídle zasazeném do malebného přírodního rámce, kam se sjede několik přátel. Kromě hostitelů, značně potrhlého vynálezce všelijakých bizarních hejblat (Woody Allen) a jeho sexuálně neukojené ženy (Mary Steenburgenová), poznáme postaršího profesora s jeho mladičkou snoubenkou, další pár tvoří záletný lékař se svou volnomyšlenkářskou přítelkyní. Ačkoli příběh kryjí dobové kostýmy, snadno vycítíme, že pod nimi kypí problémy zcela současné.

Během několika společně strávených dnů vyplouvají na povrch všelijaká dávná provinění, probouzejí se skrývané vášně, spadává maska pokrytectví. Allen přirozeně nehodnotí postoje svých hrdinů, ovšem s jemnou, chápavou ironií sleduje jejich leckdy dětinské počínání, s nímž skrývají své pravé touhy a úmysly vesměs podbarvené sexuálním pudem. Výrazný podíl poetizovaného, jakoby impresionistického nazírání prchavých chvil, upřednostňování zlatavých odstínů evokuje podzimní idylu, která ovšem není idylická ani nevinná. Rozpoznáme i nevyslovený hold Bergmanovým filmů, zvláště podobně pojednaným Úsměvům letní noci, postaveným na obdobném půdorysu. Avšak při hledání inspiračních zdrojů se můžeme vypravit ještě dál, až k Shakespearovu Snu noci svatojánské. Allen se podobně fantaskní, pohádkovou atmosféru snaží navodit prostřednictvím záhadné magické koule, která vysílá obrazy událostí minulých i současných, dokonce nechybějí ani svatojánská světýlka.

Oceníme, že Allen se necpe za každou cenu do popředí, že poskytuje přiměřený prostor i svým kolegům (jednu z rolí si zahrála i nová Allenova životní partnerka Mia Farrowová). Každé z postav připisuje stejnou dramatickou závažnost, i když je libovolně posouvá jako figurky na šachovnici. Výtečně jsou rozehrány vodopády vtipných dialogů, obratně vrstvených a rozvíjených až ke konečné pointě. Oceníme i Allenovu práci s hudbou: tentokrát si nezvolil obvyklý jazz, ale Mendelssohnovy skladby včetně asi nejznámějšího Svatebního pochodu, který celé vyprávění uvozuje.

JAN JAROŠ