číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Navštivte

Džóo, ten Shaw byl feminista!

Alespoň ve svých komediích, když ne v životě, jak dosvědčuje jeho Pygmalion, který už téměř století patří k nejhranějším a divácky přitažlivým titulům. Činohra pražského Národního divadla ho během té doby uvádí počtvrté. Podruhé v překladu Milana Lukeše, poprvé v režii Michala Dočekala, který právě tento feministický rys netradičně akcentuje.

Líza Doolitlová je ovšem v nové inscenaci nečekaně osamělá. Nejenže se nemůže těšit obdivem pohledného mladíka Fredyho (Petr Motloch), jehož part - především jeho dvoření Líze - je v rámci "odsentimentalizované" režijní koncepce, soustřeďující se především na proměnu ošklivého ubohého káčátka v sebevědomou labuť, razantně seškrtán. Inscenace je kompaktnější, ale ztrácí na citových nuancích a chvějivém jiskření vztahů. Navíc Igor Bareš je značně netypickým profesorem Higginsem: je sice stejně samolibý jako u Shawa, působí ovšem spíše jako vědátor z verneovek - svým chováním, vtipem a jízlivostí nechce provokovat dobové konvence, on prostě podivínský, obhroublý a nevychovaný je. K jakékoli eleganci (ať konverzační či osobní) má daleko a jeho duchaplnosti jsou víc neomalené než vtipné. Plukovník Pickering Vladislava Beneše, půvabná směs perfekcionismu a nešikovné nepraktičnosti, sice patří k nejlepším a také nejstylovějším postavám na scéně, ale jeho laskavost k Líze nepřekračuje meze dobrého vychování - rozhodně jí není chápavým přítelem. Higginsova hospodyně v podání Johany Tesařové vyvolává smích parodicky zkamenělou důstojností oddané služebnosti. Jistě dbá na dobré mravy, ale city jako přátelství jí jsou na míle vzdáleny. Jedinou oporou, která v Líze od počátku ctí plnohodnotnou lidskou bytost, je profesorova matka, paní Higginsová Vlasty Chramostové.

Petra Špalková jako Líza Doolitlová už předem vzbuzovala značná očekávání. Tradiční ječivý nástup ušmudlané květinářky s nevynalézavě umělou imitací londýnského slangu však moc nenadchl - až na to "džóo!" - údiv, rozčilení i nadšení odposlouchané u současné mládeže, které bezpečně vyvolávalo smích. Herečka naštěstí v roli roste - patrně nejpůsobivější byla ve scéně po plese, kdy Líza s nadšením, leč marně, očekávala pochvalu.

Příjemným překvapením je originální popelář Doolitle Aloise Ševčíka - není to vlezlá žvanivá figurka, ale muž, který si pohrává s panující morálkou a k mizérii svého života přistupuje s humorným nadhledem i jistou důstojností.

Dočekalova inscenace je jistě rozporná. Na první repríze však o potlesky nebylo nouze. Jde prostě o titul, který do divadla může přivést jak mladé, tak tradiční diváky, které mohly odvážnější a drsnější inscenace, reflektující vývoj současného dramatu i divadla, v posledních sezonách poněkud odrazovat.

VÍTĚZSLAVA ŠRÁMKOVÁ