číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Titulní rozhovor

Jan Řezáč, básník a publicista

Po vydání prvního dílu Delirií letos v lednu se o vás začala zajímat média, objevily se recenze, rozhovory, v dubnu jste dostal Magnesii Literu za přínos české literatuře - bylo to pro vás zadostiučinění?

Jsem příliš starý na to, aby mě podobné a tak milosrdně kladné reakce na mou skromnou knížku o minulé době nepotěšily. Navíc se na mne tímto uznáním usmála i doba současná - to když mi cenu Magnesia Litera předal s poděkováním tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Slovo zadostiučinění je ale silný pojem, skoro posmrtný, cosi jako náhrobek. Vždycky mě víc těšil opakovaný poznatek, že se něco v kultuře povedlo a že jsem byl při tom.

Kniha vznikla před rokem. Když Delirii listujete dneska, jste s nimi pořád spokojený, anebo vás spíš napadá, co všechno jste do toho svazku zapomněl zařadit?

Na jakékoliv sebrané spisy, aspoň podle mého soudu, mají nárok jen ti nejvýznamnější autoři. Já se mezi ně nepočítám. Dnes se sice tato zásada nedodržuje, ale o nic nejde - ty knihy stejně nikdo nečte. Snad mohu litovat jediné věci: Dříve jezdili pracovníci nakladatelství pravidelně na zahraniční knižní veletrhy, a nejen do Frankfurtu, i jinam, a časopisy tiskly jejich "cestovní" zprávy, v nichž se srovnávaly nakladatelské počiny ve světě. Tohle teď mé staré zvědavosti chybí. Osobní styk se zahraničními nakladateli byl v mé době edičním afrodiziakem. Snad něco z toho jsem měl do knížky zařadit.

V druhém dílu Delirií čtenář najde vaši poezii a výbor z došlé korespondence. Když listuji vašimi básněmi, jsou to texty hodně intimní, erotické, omámené ženou - a pod tím datace 1941-1945. Jak se vám dařilo ignorovat válku a psát takovou lyriku?

Žádnou válku se mi nikdy, ani teď, ignorovat nepodařilo - bohužel. Tehdy jsem žil v blízkosti ilegálních pracovníků a lidí, kteří byli pronásledovaní, mých četných židovských přátel. Snažil jsem se pomáhat a účastnit se. Kromě toho v mém tehdejším literátštění nebyly jenom lyrické básně, psal jsem také pamflety, monstrualistické příběhy, jako byly například Záchody, pomalovával jsem domy protinacistickými hesly. Lyrická poezie mi pomáhala překonávat ostych a vyjadřovala můj nekonečný obdiv k ženám. Hledal jsem, a nejen já, ženu, která by mi zosobila lásku. Takový romantismus mladého tušení.

Co vás k poezii přivedlo? Kdo z tehdejších, tedy především prvorepublikových básníků měl na vás vliv?

Cítím obdiv a úctu téměř k celé české poezii. Přečetl jsem co se dalo a mnohé z toho si zamiloval. Básnická úroveň, počínaje Máchou, našla v každé následující době své mistry. Platí to dodnes. Samozřejmě že jsem měl a mám své lásky: začal jsem Jiřím Wolkerem. A podle mne to není marný impuls ani dnes. Nakonec jsem se propadl do vesmíru českého a francouzského surrealismu. Strašně se mi proto líbí Hrubínova knížka Lásky, z roku 1967. Když mi ji kamarádsky přinesl, polekal jsem se: Chce mě snad upozornit na nějaký, dosud neznámý, kolotoč svých žen? Ale ne. Jde o ojedinělou antologii české poezie, vytvořenou po osobních setkáních s básníky meziválečné doby, o jejichž přátelství se Hrubín ucházel. Vzácná kniha vzpomínek a poezie. Začínajícím čtenářům veršů jako starý knihomol vřele doporučuji.

Po válce jste verše psal už daleko míň, poezii vytlačovala práce v nakladatelství, přesto jsou do knihy zařazené také texty z posledních let. Existuje tedy zřejmě něco, co vás k poezii připoutalo natrvalo.

Poezie nemá jenom literární podobu. Od věků ovládá i ostatní druhy umění. V mém případě je to výtvarnictví a fotografie. Každý doopravdy míněný život se poezii nevyhne. Minul by krásu a její vznešenou filozofii. Kdo si s poezií začal, už se z její lákavé říše nikdy nevymotá a nepropadne do stále sílícího světa kýče a hloupé zábavy. Poezie má svou hrdou morálku.

Zajímá vás, jaká poezie se píše dneska? Čtete ji?

Čtu, i když ne tak soustavně jako dřív. Bolí mě oči. Je to totiž už víc než čtyřicet let, co jsme s Vladimírem Dostálem iniciovali založení edice Mladé cesty v nakladatelství Mladá fronta. Šlo o pomocnou ruku začínajícím autorům, po památném vzoru Halasových Prvních knížek. Na svět ji přivedli Karel Šiktanc a Oldřich Nouza. Potom jí znamenitě kraloval Ivan Diviš. Někteří autoři této edice patří dodnes k pilířům české poezie. V posledních letech jsem zpodivínštěl. Čtu především texty českých básnířek, těch nejmladších. Tohle má na svědomí Joyce Mansourová - apollinairovská královna ženské poezie. Zmocnila se mě už v padesátých letech a loňského roku konečně vyšel její český překlad knižně v nakladatelství Fra. Zoufale hledám její následovnice a pronásledovatelky.

Podívejme se na výbor z došlé korespondence. Dopisy jste dostával od samých slavných jmen: Sudek, Seifert, Zábrana, Holan, Diviš, ale i Chagall, Henry, Aragon nebo de Chirico - přešel někdy tón těch dopisů z úřední roviny do osobní, tedy měl jste mezi umělci nějaké blízké přátele?

Musím předeslat, že v knížce je jen malá část písemností z obrovské autorské náruče Odeonu, která mně osobně zůstala. K mnohým autorům a výtvarníkům jsem měl až neuvěřitelně přátelský vztah. Z mé strany to vždycky vyprovokovala úcta a obdiv k jejich dílu a jejich osobitý způsob jednání. Pojem přátelství má pro mne, jako asi pro všechny, mnohonásobný obsah - skoro jako láska. Nejhlubší z nich má téměř rodinný charakter typu "můžeme spolu kdykoli mluvit o čemkoli na světě". Možná to bylo nesnadnou dobou, ale divil byste se, s kolika lidmi nejzázračnějších jmen jsem měl opravdu přátelské vztahy.

Vzpomenete si, v jakých záležitostech jste si dopisoval s Chagallem, Henrym, Aragonem nebo de Chiricem?

Maurice Henry mě zaujal prostřednictvím Teigova časopisu ReD už za války. Jedno z jeho čísel bylo věnované skupině Vysoká hra, jejímž byl Henry spolu s Josefem Šímou aktivním členem. A byl to právě Šíma, kdo mě s ním počátkem šedesátých let v Paříži osobně seznámil. V úzké spolupráci s autorem se mi podařilo dát dohromady malou, ale velice rozpustilou monografii pro odeonskou edici Humor a kresby, kterou redigoval Miloš Macourek. Když jsem Henryho požádal, aby mi pro frontispis poskytl svou fotografii, poslal jich šedesát - přesně jednu na každý rok svého života. Libor Fára pak z nich sestavil v knížce jedinečné tablo. A korespondence s ostatními autory, na které se ptáte, patřila mezi záležitosti nakladatelské. Jakub Markovič připravil pro Odeon výbor z jidiš povídek. Napadlo nás, že by tato kniha, jmenovala se Rozinky a mandle, byla vhodnou příležitostí poprosit o výtvarný projev Marca Chagalla. Ale odmítl. Kniha vyšla vyzdobena vzácnými obrazy Roberta Guttmanna, které vybral Arsen Pohribný. Pokud jde o Chirica, šlo o podobné odmítnutí. V dopise jsme ho žádali o souhlas k vydání jeho monografie. Chagall měl závazky k agentovi a Chirico v té době zásadně odmítal dát komukoli ve světě souhlas, neboť byl vyděšený falzifikáty. Trochu jiné to bylo s Aragonem, s nímž jsem se několikrát setkal a bránil proti kritikům jeho knihu Velikonoční týden, a dokonce jsem pro Československý rozhlas připravil aragonovské pásmo.

Čím vás okouzlil Sudek, kterému jste věnoval knižní monografii a nespočet článků? Jaký to byl člověk? V čem je pro vás důležité jeho dílo?

"Josef Sudek je jeden z největších fotografů všech dob. Byť to zní neskromně, je to pravda. Není v tom ani za mák rizika." Těmito slovy jsem začal závěrečný odstavec mého textu v monografii Josefa Sudka, kterou vydala v roce 1964 Artia. Samozřejmě že nejen mou zásluhou to dnes uznává celý svět. Sudek mě uhranul jak svou nenapodobitelnou tvorbou, tak způsobem celého svého nelehkého života. Psal jsem o něm a jeho fotografiích mnohokrát, ale teprve dnes vím, že jsem skutečnou velikost tohoto nejlidštějšího a nejskromnějšího člověka skoro nepostihl. Vždyť teprve jeho očima jsem se naučil dívat na fotografii jako na umění. Nedostává se mi slov. Naštěstí jsou tu jiní, kteří v sudkovském světě žijí a znamenitě o něm píší. Snad přece ještě něco: Moje hudebně zaujatá žena Tamara se po léta setkávala s Josefem Sudkem na bidýlku koncertních síní. Sedávali vedle sebe na přístupovém schodu. Až k nejnáročnější hudbě dosáhl tento umělecký světlonoš, velký kamarád Františka Tichého a Emila Filly.

Překvapuje mě, že mezi dopisy nenacházím ani jediný od Josefa Proška - dalšího fotografa, o kterém jste napsal knížku, vašeho dlouholetého přítele.

S Josefem Proškem, mým absolutním přítelem, jsme se od roku 1940 vídali zpočátku skoro denně, později několikrát týdně. Mám sice pár jeho dopisů z nejstarší doby, ale později je nahradily zasílané fotografie, mezi nimi především neopakovatelné portréty Josefa Sudka. Navíc naše rodiny spolu čas od času trávily dovolenou. Nejzajímavější z nich byla ta v Jugoslávii v srpnu 1968.

A sochař Jindřich Wielgus a knižní grafik Jaroslav Šváb, o kterých jste rovněž psal?

Výtvarníci většinou málo psali. Dávali přednost osobním setkáním, často veselým, a místo dopisů posílali grafiky. Samo prostředí ateliérů - navštívil jsem jich desítky - mě vždycky inspirovalo ke všemu možnému i nemožnému. Z tohoto zájmu se zrodila i oblíbená kniha Pražské ateliéry. Ještě dodám, že na rozdíl od jiných lidí mám dopisy rád, ale stejně tak miluji v paměti utkvělé scénky či dramata, jichž jsem byl svědkem či přímo účastníkem.

Povězte nějaké.

Vyberu dvě. Jednou se vracel Allen Ginsberg z Indie a zastavil se v mé malé kanceláři, aby, obalen svými českými přáteli, mi zahrál na své miniaturní činely a zazpíval po indicku. Místnost byla nabitá, museli jsme všichni stát. Když skončil, využil jsem příležitosti a provokativně jsem se ho přes překladatele zeptal, co z českého umění na něj zapůsobilo. Jakoukoli kladnou odpověď jsem neočekával. "Zaujaly mě obrazy Antonína Procházky," na to Ginsberg. Skoro jsem ztratil dech. Pak jsem sáhnul do příruční knihovny a dal mu na památku Procházkovu monografii, kterou vydal Odeon. Poděkoval. Kde ta kniha asi teď je? Ten druhý příběh se konal na Kampě. Na začátku šedesátých let jsem často navštěvoval Vladimíra Holana. Po úředním jednání jsme vždy končili ve zvídavých hovorech o světě umění. Kupříkladu jsme obdivovali šíleného Hölderlina, provokujícího Rozanova, ďábelského Posadu. Jednou jsme se zdrželi nadmíru. Už dávno jsem měl být v redakci časopisu Kultura, kde na mě čekali mí přátelé. Jeden z nich, který telefonickým dotazem v Odeonu zjistil, že jsem u Vladimíra Holana, mi na Kampu zavolal. Básník mi podal telefon. Byl jsem bez sebe tímto obtěžováním velkého osamělce. Sám ateista, k němu jsem chodil jako do chrámu. Ale drzost teprve vrcholila: "Dej mi Holana!" Snad jsem zbledl, nebo dokonce zavrávoral, a básník se proto chopil sluchátka, aby neupadlo. Mechanicky ho přiložil k uchu. Potom skoro deset minut naslouchal svým veršům, které drzoun na druhém konci drátu recitoval zpaměti. Když skončil, dojatě vyslechl můj portrét onoho "drzouna", Jaroslava Mrnky.

Zklamal vás někdo z přátel potom, co jste musel v roce 1970 z Odeonu odejít?

Nikdo z přátel mě nezklamal. Naopak, objevili se zásluhou mého tehdejšího postoje přátelé noví. Například oslava mých padesátin v jedenasedmdesátém, tedy v té nejhorší době, byla až neslušná. Za účast hrozila výpověď ze zaměstnání. Normalizace mě přinutila, abych se některým lidem v jejich zájmu vyhýbal, neboť styk se mnou je mohl v nových poměrech poškodit.

Nedávno mi Bohumila Grögerová v rozhovoru řekla, že má za sebou šťastný život. Jak jste na tom vy?

O štěstí mluví nejlíp právě ženy, tím spíše básnířky. Závidím jim. Snad nakonec mohu, v kruhu celé naší rodiny a přátel, kteří ještě naštěstí žijí, skromně prohlásit, že život uprostřed umění nebyl a stále není marný.