číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE JAROSLAVA VANČI

Když globalizace dorazí až domů

Zase jsem si - jako už vícekrát v tomto zamyšlení - cosi uvědomil prostřednictvím svých pěších cest. A i když to, o čem chci psát, je pro změnu jevem povýtce kladným, vzniknout mu dalo cosi jiného, cosi, k čemu nás všechny dotlačila slepá a neoduševnělá síla peněz. Mám na mysli tu naši globalizaci, zeměkoulizaci, jak tento prapodivný jev nazval jeden můj kolega. A jedním z jejích nečekaných projevů, či spíše reakcí na ni, je třeba toto:

V té naší české krajině objevují se, a to i na místech jaksi historicky vyprahlých, všelijaké - svépomocnými silami vytvářené - připomínky lokální historie, ať už na sebe vzaly podobu informačních cedulí, naučných stezek, muzeíček o několika exponátech, anebo třeba celých velkorysých akcí: městských a vesnických historických slavností, rekonstrukcí dějinných událostí a všeličehož jiného, čemu dala vzniknout lidová tvořivost počátků třetího tisíciletí. Ale vždyť je to přece v pořádku, řeknete si. No samozřejmě, je to v pořádku, říkám si i já. A nevadí mi nijak moc, když jsou tu i onde zaměňována historická fakta za z palce vycucané krajové či místní legendy. Nevadí mi ani, že někde bývalo přání zjevně příliš ambiciózním otcem myšlenky, či že se obecní finance takto sakumprásk spotřebovaly; namísto toho, aby byly použity k ochraně či záchraně zbytků hmotné historie, tedy toho cenného, původního, o čem se pak "jenom" mluví, píše, hraje a vůbec jedná. (A vůbec se to netýká jen takzvaných regionů, Potěmkinovy vesnice stojí i v historickém jádru Prahy.) Jsem dokonce srozuměný i s takto vzniklou čákou na hrdost u místních "zapadlých vlastenců", s patriotismem jaksi odvozeně vyvstalým.

Mou přirozenou radost z těchto jevů však ukázňuje nechtěná pochybnost: Všechny tyto "naučné aktivity", tedy čerstvé, obrozující se, vpravdě vlastenecké projevy, jsou zároveň příznakem toho, že lidé (a právě ti otevření lidé, se vztahem k vlastní historii a krajině) se takto odpovědně, "historicky", chovají právě z pocitu, že jim vlastní domov nějak uniká, či - dokonce - přestává patřit.

Nic ve zlém, ale připomínají mi ty snahy trochu psí značkování patníků. Dorazíš-li, globalizovaný světe, až k nám, tady už bude to naše obsazeno, označeno znamením domova! Ale ono nebude a nebude to nic platné. Globalizovaný svět na tohle nehledí a koupí si (proto se taky globalizoval) třeba i ten počůraný patník. Ještě nás asi čeká ledacos k překousnutí.

Ale končeme nadějněji: Díky za každý nový informační text na starožitném patníku, určitě alespoň pro děti je to dobré. Budou mít z toho přinejmenším pocit, že jsou odněkud a bohdá se začnou později i zajímat, odkud. Zvlášť když v těch současných finančně globalizovaných a potažmo neoduševnělých rodinách mají stále méně možností někoho se zeptat.