číslo 44

vyšlo 24. 10. 2005

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
 reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Politika jako kohoutí zápas, společnost jako publikum?

Také se neubráníte srovnávání, když se odněkud z ciziny vrátíte domů? Asi se tomu pár dní po návratu věnujeme všichni. Já o to srovnávání opírám ba i svou práci. A to nejen po návratu z cesty do zahraničí. Denně otvírám řadu zahraničních novin, poslouchám zahraniční rádia a porovnávám. Jeden z mých stále silnějších letošních dojmů vzniklých na základě srovnávání už nechce zůstat soukromým břemenem. Tak ho svalím, s dovolením, částečně na vás.

Podle mne je velký rozdíl v tom, jakou podobu má vzájemný boj dvou politických rivalů u nás a jakou má v zemích západní Evropy. Možná jsem rovnou měl napsat v zemích zakořeněné západní kultury, dávno vžité demokracie, pevně zakotvených norem civilizovaného chování nebo něco podobného. Tam dva političtí rivalové - ať už jedinci, či strany - soupeří snad bez výjimky jen nad konkrétními problémy. Jádrem sporu není jenom to, zda spolu mohou či nemohou být v jedné politické aréně - ať už jako koaliční spojenci, nebo jako volební sokové. Jádrem sporu je, proč mohou či nemohou. Podstatou argumentace pak není vzájemné osočování, ale uchopení problému, k němuž mají oba jedinci či oba soupeřící politické subjekty vlastní přístup. I takový souboj může být dramatický, to mi věřte. I v takovém souboji se protivníci mohou snažit jeden druhého potupit. Ale potupou bude nezvládnutí problému, nepochopení souvislostí, nepřesvědčivost věcné argumentace, prostě horší politická profesionalita v uchopení politické reality, než jakou předvede protivník. A musím dodat, že tamní mediální publikum je stejně tak lačné spektakulárního knock-outu a odpočítávání jako čeští konzumenti mediálního infotainmentu (což je umělé anglické slovo hanlivé povahy, označující zpravodajský produkt podaný ne-li přímo dryáčnicky tak aspoň tak, aby jeho konzumace skýtala krom informace také zábavu nebo vzrušení. Když se tohle přežene, stanou se televizní či rozhlasové zprávy třeba i infothrillerem, v horším případě infofraškou).

Když je podstatou politického soupeření v zemi řešení problémů sociální, ekonomické, bezpečnostní či obranné reality dotyčné země, pak zpravodajství o něm nemusí být infotainmentem, aby se nad ním čtenáři či divákovi napětím tajil dech. Půjde přece o něho. O problémech, o budoucnosti země, o východiscích ze slepých uliček hospodářského a sociálního vývoje byl například nedávný volební souboj v Německu. Měl věcnou podstatu, měl témata, nebylo to jen kdo s koho, ale spíš kdo líp, kdo efektivněji a - v případě současného Německa - kdo bezbolestněji. Němci se ve volbách nerozhodli dost výrazně, nikdo nebyl jasným vítězem. Strany se musely poohlížet po spojencích a političtí soupeři se museli vymezit jedni vůči druhým. Ale ani takováto povolební debata o koaličních aliancích, o tom, kdo bude kancléřem, která ze stran velké koalice bude mít větší váhu ve vládě, se nezvrhla v nedůstojnou rvačku, nepadaly nefér argumenty, šlo spíš o Německo než o vítěze a poražené.

Je to tak i v dalších evropských zemích, které trochu znám. Politický boj je tam věcný. Je to debata o něčem, i když třeba debata zuřivá, z níž jeden vyjde jako vítěz, druhý jako poražený. Ze současných politických bojů u nás mám často dojem jen té zuřivosti, jen té snahy triumfovat jako vítěz a zadupat do země poraženého. Vůbec nejde o nás! O naléhavé problémy země. Vášnivé debaty jsou o tom, zda se vzájemná averze dá překonat, nebo ne. Zda ti, kteří jsou dnes v koalici s jedněmi, už náhodou nemyslí na to, že se spojí s druhými. Ale co dnes spojuje jedny s druhými a co, jaké společné krédo, jaký cíl je zítra spojí zase s jinými, o tom vůbec není řeč. Jenomže bez toho to není politické spojení, ale politikářské spojení. To ví nebo aspoň cítí každý. A chce-li se politik (či politická strana) vyhnout nařčení z plytkého politikářství, musí hovořit o kauze, o věci, o předmětu a cíli své politiky; a musí dokazovat, že jeho přístupy, řešení a cíle jsou lepší než soupeřovy; nebo že jsou neslučitelné či naopak slučitelné s cíli, přístupy a řešeními partnera, s nímž by měl utvořit koalici.

Ale tohle všechno má i druhou stránku: pokud veřejnost a média nenutí politiky, aby jejich vzájemné boje směřovaly k řešení problémů, pokud jim trpí bezobsažnost jejich hádek, pokud chápou politiku jako kohoutí zápasy, pokud si nechají vnutit nebo dokonce s povděkem akceptují, že skutečná politika, řešící jejich problémy, ustoupí na politické scéně skandálům a aférám či dokonce pseudoskandálům a pseudoaférám, pak je to známkou toho, že veřejnost a média nerozeznávají politiku od sportovního zápasu, že jsou radši publikem než občanskou společností a že skutečné ekonomické, sociální a morální problémy společnosti nedojdou svého řešení.

Ale jaký mají jinde recept na to, aby politika neodbíhala od řešení problémů společnosti k politikaření? Tuhle otázku kladu teď spíš sám sobě než vám, ale aby nezůstala úplně bez odpovědi, střelím od boku: společnost tam nutí politiky věnovat se jejím problémům a média jdou spíš po podstatě a cílech politiky než po politicích.