číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Šedesátá léta? Vydechnutí, ale také konec nadějí

Ve vzpomínkovém písničkovém pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu na ČRo 2 - Praha, od 16.30) zaznívají hlasy plejády osobností také mimohudebního světa. Odpovídají na otázky, jež se dotýkají jejich vztahu ke kulturně-společenské atmosféře šedesátých let, případně k tehdejší populární hudbě.

PETR NÁROŽNÝ, herec

Jak jste kulturně prožíval dobu svého mládí?

Odpovím trochu zeširoka. Opravdu bych nerad dobu, v níž jsem byl mlád, nějak glorifikoval, ale i s odstupem času jí musím přiznat některá pozitiva. Člověk tehdy nebyl zdaleka tak rozptylován nabídkou, která je dnes často bizarní, naivní, hloupá, vysloveně konzumní a k ničemu nevedoucí. I když se k nám ze Západu příliš mnoho filmů nedostalo, přesto jsme mohli zhlédnout mnoho skvostů ze zlaté éry evropského filmu. Viděli jsme Bergmana, Felliniho. Jděte dnes někam na Felliniho... Ale mně by až tak nevadilo, že některé filmy dnes neuvidím v kině, mnohem víc mě štve, že si je nikde nemohu půjčit nebo koupit na DVD. To jsou nedostupné věci! Také jsme hodně četli. Televize se nás prakticky netýkala. Já se dnes dokážu v noci dívat třeba tři hodiny na Eurosport na profesionální box místo toho, abych si četl třeba Kafku. Takže ještě jednou opakuji, že tenkrát byla úplně jiná kulturní nabídka, která nevedla k pasivnímu, ale k aktivnímu zájmu o kulturu a umění.

JIŘÍ MENZEL, filmový a divadelní režisér

Hovoříme-li o vašem vysokoškolském studiu, nelze pominout dobu, v níž jste studoval - tedy šedesátá léta. Co podle vás způsobilo výjimečnost tohoto desetiletí? Bylo to naděje, že svět může být lepší?

Jednak to byla ta naděje, která pro mne skončila osmašedesátým rokem, a také velká úleva. Když se smělo jenom něco, tak do toho člověk soustředil veškerou energii. Teď, když se smí všechno, tak vlastně nemůžete nic. Tenkrát mělo slovo obrovský význam, když se dokázalo nějaký způsobem prosadit. Dnes můžete říkat cokoliv, ale váš názor se ztratí, i kdybyste vyjádřil seberevolučnější myšlenku.

Pokud byste měl složit nahodilé leporelo z vašich uměleckých dojmů z šedesátých let, na koho a na co byste nezapomněl?

Určitě na Hrabala, Škvoreckého, Kunderu, Semafor, Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí. A pochopitelně na své kolegy. Jednak na ty starší, Jasného, Vláčila, Brynycha, a potom na mé spolužáky, Formana, Chytilovou, Němce. To všechno, co vytvořili, bylo výsledkem toho, že povolil ideologický tlak, ale zůstala ekonomická nezodpovědnost. Dneska není žádný ideologický tlak, ale přitom všichni sloužíme penězům.

DANA ZÁTOPKOVÁ, olympijská vítězka v hodu oštěpem

Jak máte šedesátá léta uložena v paměti?

Pro mne byla ta léta především dobou očisty. O různých špatnostech komunistického režimu jsem věděla už dříve. Ale konkrétní informace se postupně mohly objevovat až právě v šedesátých letech. Bylo to pro nás svobodné vydechnutí, uvolnění. Proto jsme se nadšeně přidali k obrodnému hnutí, které ale, bohužel, neslavně skončilo. Pokud si mám z této doby vybavit nějakou kulturu, tak hlavně divadlo Semafor a noviny. Vzpomínám si, jak jsme tehdy hltavě noviny četli. Nabízely rozhodně hodnotnější články a čtení než dnes.

IVAN KLÍMA, spisovatel

Na konci šedesátých let jste coby pedagog pobýval ve Spojených státech. Jak na vás tenkrát tato země zapůsobila - v souvislosti s hippies a válkou ve Vietnamu?

Pohyboval jsem se v univerzitním prostředí a mám pocit, že tam to všechno probíhalo spořádaně. Je pravda, že studenti na most namalovali veliký srp a kladivo, a jelikož je to svobodná země, tak to nikdo nezamaloval a není vyloučeno, že to tam je stále. Pamatuji si, že za mnou přišli studenti a velmi slušně se zeptali, zda bych jim mohl nahradit přednášku, protože se chtějí zúčastnit velké protiválečné demonstrace ve Washingtonu. To univerzitní městečko ale žilo daleko více kulturou než politikou, což bylo pro mne příjemné překvapení, protože Amerika měla pověst spíše nekulturní země.

Oslovila vás americká hudba šedesátých let?

Přivezl jsem si snad šedesát elpíček. Nejen kompletní Beatles, ale také Joan Baezovou, Johnnyho Cashe a Leonarda Cohena. Tehdy jsem měl country a folk velmi rád. Vedle toho jsem měl v oblibě také například Iron Butterfly nebo anglickou skupinu Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich. Ty desky jsem po návratu poslouchal téměř denně. Kromě toho jsem si postavil obrovskou anténu a měl jsem naladěnu jednu západoněmeckou FM stanici, která vysílala mou oblíbenou hudbu od rána do noci.

MIROSLAV DONUTIL, herec

Když se vracíte do svého brněnského mládí, jakou roli ve vašem vzpomínání hrají tamní bigbítové kapely šedesátých let?

Přes bigbít se na tu dobu vzpomíná opravdu velice hezky. V Brně probíhala tzv. bigbítová liga a té se účastnily kapely z celé republiky. Bylo zkrátka z čeho vybírat a měli jsme na co chodit. Také jsme měli Bernátka, tedy muže neodmyslitelně spojeného s klubem Šelepka. Ten dokázal v šedesátých letech připravit vzrušující program. Dodnes tam hraji svá představení z úcty k místům, kde jsem strávil část svého mládí. Tenkrát jsme byli všichni bezstarostní, svobodní, bez vazeb, které máme dnes na manželky, syny, dcery a podobně. S ničím jsme si nelámali hlavu a chodili na dobrou muziku.

ADOLF BORN, výtvarník

Čím jsou pro vás šedesátá léta?

To jsou herci, zpěváci, textaři a muzikanti. Dodnes mě fascinují inteligentní písničky z té doby, a když je poslouchám, tak si vždycky pro sebe potvrzuji, že Jiří Suchý je náš nejlepší textař. Dodnes je jeho projev, i když už je podbarven moudrostí stáří, stále v souzvuku s jeho začátky. Nechci být nespravedlivý, ale od té doby kvalita písniček a divadelních inscenací zcela určitě nestoupá, když bych to měl říct hodně opatrně.

JIŘÍ KASAL