číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Nalaďte si

VŠICHNI JSOU DOMA

Neděle 13. listopadu, ČRo 2 - Praha, 11.05

U Spejblů Heleny Štáchové

Vlastně jsem měl štěstí. Kdysi jsem trávil prázdniny u babičky na Šumavě a to léto stále pršelo. Některý z bratranců měl s sebou u naší společné babičky knížku o Spejblovi a Hurvínkovi. Tak jsem si četl. Naštěstí jsem to už uměl a navíc jsem měl na tu knihu zrovna správný věk. Byl jsem okouzlen tím, že pan Spejbl s Hurvínkem také zrovna prožívali divadelní prázdniny a tak měli čas na nejrůznější dobrodružství. Od té doby vím, co loutky dělají, když zrovna nehrají.

S tímto poznáním, které si v sobě stále nesu, jsem šel navštívit ředitelku Divadla S+H, paní Helenu Štáchovou. Byla zrovna doma a dokonce doma byla i dcera Denisa Kirschnerová, která jinak už žije samostatně. Jen syn Miloš Kirschner chyběl. Ale zase se najednou nečekaně objevil Martin Klásek, muž, který teď mluví za obě loutky. Přišel na nedělní oběd. Takže vlastně byli doma všichni, včetně S+H. Dokonce i Mánička, kterou mluví paní ředitelka. Dcera Denisa sice v divadle nehraje, ale je jeho dramaturgyní a dokonce pro obě slavné loutky napsala i hry.

Ovšem marně jsem se rozhlížel po panu Spejblovi a Hurvínkovi. Díky dětské četbě jsem věděl, že jsou v divadle a prožívají tam určitě některá dobrodružství, o kterých paní ředitelka Štáchová nemá ani tušení.

Vyprávěla mi, jak kdysi poprvé oba ušatce viděla jako dítě v pohádce Hurvínek mezi broučky. Tu hru jsem také viděl. Dokonce ještě s Josefem Skupou. A představte si, že to byla i první pohádka, kterou v divadélku sledoval malý Martin Klásek. To jsou náhody!

Bratříček paní Štáchové kdysi nešťastnou náhodou zlomil malé sestřičce ruku. Jako bolestné chtěla loutku Hurvínka a také ji dostala. Netušila, že jednou bude Hurvínkovou ředitelkou! Ale právě tak to osud nachystal.

Dcera Miloše Kirschnera Denisa už měla cestu k loutkám přímo předurčenu. Vlastně v divadle vyrůstala. Nejvíc se mi líbilo, když vzpomínala, že tatínek někdy doma mluvil jako Spejbl a Hurvínek. No, může se vám zdát, že na tom vlastně není nic divného. Jenomže on tak mluvil na záchodě, když se hlasy dřevěných hrdinů domlouval o správné poloze prkénka. Nedivte se, že jsem se při té představě musel smát.

Spejbla a Hurvínka jsem měl vždycky rád. Jen jsem chtěl vědět, jsou-li stejně okouzlené i dnešní děti, zvyklé na počítače, video a televizní zázraky. Prý jsou. A volají na jeviště různé rady, právě tak, jako kdysi my. "Je vlevo, je vpravo, je za tebou!", napovídají dřevěným hrdinům. "Nedivte se," vysvětlovala mi paní Štáchová. "Hurvínek s tatínkem prožívá stejné problémy, jako oni doma se svými rodiči. Hurvínek, přes svůj penzijní věk, je stále stejným klukem, jako ti v hledišti."

"A má taky mobil?" chtěl jsem vědět. Všichni se smáli.

"Ne, mobil nemá," řekl pan Klásek. A Denisa dodala:"Zatím."

Tak snad nakonec díky mé návštěvě jedno nedělní dopoledne u Heleny Štáchové, dostane Hurvínek i mobil. Podle té dávné dětské četby vím, že ho při svých dobrodružstvích v zákulisí určitě využije.

A vás bych chtěl pozvat k poslechu pořadu Všichni jsou doma, ve kterém se toho o Spejblovi i Hurvínkovi dozvíte podstatně víc. A hlavně o lidech, díky kterým oba už po desetiletí stále žijí a rozdávají dětem radost. Ostatně pes Žeryk přišel na svět v roce 1930, takže je to zaručeně nejstarší pes u nás. A možná i na světě.

VLADIMÍR BERNÁŠEK