číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Pořiďte si

Cesta zasmušilých hrdinů k poznání

Pro členění druhého svazku svých vybraných spisů zvolil Jan Trefulka žánrový klíč a do jednotlivých oddílů zařadil prózy z různých období tvorby. Výjimkou jsou pouze Nálezy - výběr z kdysi oblíbených drobných detektivních povídek Nálezy pana Minuse. Jenže - jaképak detektivky, jde spíš o svébytné eseje o smyslu života a roztodivných osudech většinou starších postav, které už něco zažily; děj tu slouží víceméně jako příležitost k reflexím. Ostatně - filosofující hrdina je přítomen snad v každé z Trefulkových próz. A pan Minus, tento "celkem smutný pán se smutným osudem," - to je tichá zasmušilost sama. Jedna z výrazných variant Trefulkových posmutnělých hrdinů, kteří se v nejrůznějších podobách objevují v dalších textech.

Část Sondy, obsahující kratší povídky "ze života", podstatně poznamenala tísnivá společenská atmosféra doby; nikoliv však jako vnější povrchový nátěr, ale jako hlubinný prožitek. Některé povídky navozují vzpomínku na ruského spisovatele a filmaře V. Šukšina - nikoliv snad příbuznými dějovými motivy (i když například u Smrti knihovny tomu tak do jisté míry je), ale bezútěšnou zoufalostí a marným pachtěním lidí za něčím opravdovým, smysluplným v prostředí, jež je zásadně omezuje. Uvědomují si, že cokoli opravdového by bylo "zbytečné a komické v systému, kde dělat něco spravedlivě a pořádně je zčásti podezřelé, zčásti absurdní, nakonec i nebezpečné, protože nejzákladnější občanské a lidské ctnosti byly zahnány do nejzastrčenějších koutů." Citát je z povídky Smrt knihovny, která patří k nejsilnějším této části svazku. Čtenář si zde může připomenout i příběh Na Krásné vyhlídce (v 90. letech ji natočil V. Drha jako televizní film s Janou Brejchovou v hlavní roli) a jeho bezútěšné vyznění: člověk nemá právo na štěstí, nebo lépe - za vše, co si v nestřeženém okamžiku vezmeš, nakonec vrchovatě a většinou i neúměrně zaplatíš.

Oddíl Veselky je složen ze dvou rozsáhlejších próz s ústředním milostným motivem - novely Pršelo jim štěstí (jako jeden z výrazných filmů české "nové vlny" šedesátých let ji natočil Antonín Kachlík) a románu Svedený a opuštěný. Mezi jejich vznikem je téměř třicet let, Trefulkův životní ani literární postoj se však zásadně nemění. V obou případech hluboká skepse a ztráta iluzí - k níž se protagonista první novely musí složitě prodírat, než zjistí, že to, co podstupuje, jsou zákonitosti špatného systému, nikoliv jeho náhodné nedostatky. Jindřich ve Svedeném a opuštěném už dokáže svým způsobem bojovat - s Bohem, s vlastní opuštěností, se stavem tohoto světa. Obě prózy mají společné nejen trpící hrdiny a jejich složité cesty k poznání, ale i některé formální postupy: v Pršelo jim štěstí paralelní děje, "prostřihy" takřka filmové - střídá se tu situace na fakultě prožívání předsvatebních okamžiků na vsi, návraty postav do minulosti. Také "svedený a opuštěný" Jindřich se v duchu často vrací zpět v čase, aby poznal, že člověk je složitě strukturován, že jeho postoje i osud určují minulé děje i lidé, které potkal a na něž už možná zapomněl.

Působivost Trefulkových próz prověřil čas - a autor z této zkoušky vychází se ctí. Mimo jiné i proto, že dnes, a právě dnes je velice příjemné trávit čas v tradičně klasické dikci jeho povídek a novel, je tam bezpečno jako v solidním ušáku domova. Také však proto, že jeho texty nesou cenné svědectví doby a myšlení českého intelektuála druhé poloviny minulého století. A jsou dokladem bohatství a nesporných kvalit literatury, kterou tato doba zanechala.

AGÁTA PILÁTOVÁ