číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Navštivte

Jaké jsou nové středoevropské filmy?

Nedávný pražský průřez filmovým děním v zemích střední Evropy přinesl cenná zjištění: hlavně o tom, kolik zajímavých filmů vznikajících u našich sousedů zřejmě nikdy neuvidíme. Jen z Maďarska dorazila do české distribuce čestný výjimka - provokativní animovaný film Distrikt!, šokující jak neskutečně sprostou mluvou, tak politickými invektivami. Převažovala tu díla z Polska a Maďarska, vždy zastoupená vítěznými či jinak vysoce ceněnými tituly z národních přehlídek. Jen je občas s podiven, jaké sebestředné, málo komunikativní filmy jsou upřednostňovány.

Mnohé snímky se zaměřily na závažná společenská témata, avšak kulhaly ve zpracování, které sklouzlo k povrchnímu důrazu na přebujelé ošklivosti - ať již to bylo cikánské obyvatelstvo živící se přehrabováním obří skládky (v maďarském filmu Dallas Pashamende), nebo účastníci honosné svatby, pod jejímž zevnějškem se skrývá hamižnost, úplatnost, prostě všeobecná moc peněz a majetku (v polské tragikomedii Svatba). V též polských Šrámech, které se odvíjejí ve dvou časových rovinách, zase zjišťujeme, jak trpké zážitky z dětství i v dospělosti otravují život; opět schází větší realizační a ve druhé půli najmě herecký um.

Zajímavé, byť notně rozvleklé bylo podobenství Porcelánová panenka (režie Péter Gárdos) načrtávající ve třech epizodách střety archaického vesnického společenství s nejrůznějšími tlaky, které do něho pronikají zvenčí. Mohou mít podobu vojenské zvůle (vojáci o svých požadavcích a záměrech nediskutují a jsou kdykoli připraveni vynutit si je násilím), ale také je může zosobňovat zástupce nových pořádků, jenž bohorovně tvrdí, že nic není nemožné (vybaví se obdobné repliky Rudolfa Hrušínského ze Skřivánků na niti). Režisér navíc neskrývá svou touhu stvořit novodobou legendu, pročež nešetří vskutku pohádkovými motivy - zvláště v rozuzlení konfliktů. Tak zázračně ožije vesnický mládenec vítězící v rozličných sportech nad armádním specialistou tak dlouho, než jej jeden prchlivý voják zastřelí. A stařičcí manželé, marně unikající hrozbě vystěhování, mizí v kukuřičném poli beze stopy, zůstanou po nich jen otisky jejich posledního odpočinku. Porcelánová panenka si buduje vlastní časoprostor, vyznačuje se poetizovaným vizuálním ztvárněním a omezenou verbální složkou.

Naproti tomu maďarské filmy Nepohřbený muž Márty Mészárosové a Člověk bez osudu Lajose Koltaie se vyznačovaly uctivou pietou a staromilským vypravěčstvím. Přesto strhly mistrnou evokací jak tragického osudu maďarského reformního politika Imre Nagye, po porážce budapešťského povstání popraveného, tak postižením bezmoci židovského chlapce, odsunutého do nacistických koncentráků. Zúžený obzor nazírání odráží mládencovo niterné rozpoložení, ústící ve stav naprosté odevzdanosti. Proto se divák dovídá jen střípky strašlivého utrpení, jehož konečné rozměry ani kontexty hrdina samozřejmě netuší. Proto se vyprávění drolí do spousty pozvolně plynoucích epizod oddělených zatmívačkami. Člověk bez osudu, natočený podle předlohy Imre Kertésze, nositele Nobelovy ceny, oživuje zaváté události a prostředí, pozvolné jízdy nelítostně hledící kamery, nenápadné stupňování beznaděje, to vše vyvolává účinný katarzní účinek, v současné filmové tvorbě málokdy vídaný.

JAN JAROŠ