číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Jak to vidí

Jiřina Šiklová, socioložka

ZKRAJE TÝDNE JIŘINY ŠIKLOVÉ

Hodnoty předávané přes generace

Novin, časopisů a knih si kupuji více, než nakonec dokážu přečíst. Kdyby to alespoň někteří z nás nedělali, byla by naše kultura zcela zaplavena bulvárem a škvárem, který se nazývá bestsellerem, protože se dobře prodává. I po rodičích jsem našla některé nerozřezané knížky a časopisy, tak to dělám podobně. Výstřižky z novin, odložené "na potom", ale vyhazovat musím. Je až hrůzné, jak rychle některé zdánlivě významné informace zastarávají - zajímá ještě někoho, co v květnu odpověděl Gross Tlustému? Spolu s opadávajícím listím a kratšími dny to ve mně vyvolalo depresi z vědomí pomíjivosti. Ale jen na chvilku.

O víkendu jsem jela na setkání Akademické Ymky a na uvedení knihy Mileny Šimsové V šat bílý oděni. Souviselo to spolu. Členové YMCA, což je zkratka pro Young Men´s Christian Association, tedy Křesťanské sdružení mladých lidí, si před skoro osmdesáti lety založili svou odbočku akademiků a pod vedením E. Rádla, J. L. Hromádky a v duchu myšlenek T. G. Masaryka začali rozvíjet diskuzi o tématech významem překračujících dobu. V jejich řadách vyrostla řada intelektuálů, Hejdánek, Miřejovský, Komárková, Teindl, Souček, Trusina, Pokorný, Loewenstein, a ti zase ovlivnili další, kteří jejich myšlenky předávají novým generacím.

Tentokrát se staří i mladí lidé, kteří se hlásí k ekumenickému pojetí křesťanských hodnot, včetně "věřících" ateistů, sešli a skoro tři dny diskutovali. Ne o Paroubkovi nebo o daňových podvodech našich stran, ale o návaznosti či diskontinuitě hodnot a generací. A tak každý, kdo přišel, najednou opustil svět malicherných sporů a začal přemýšlet o něčem, co nemá délku jepičího života. Přestože se jednalo i o katastrofických vizích naší civilizace, bylo mi v zásadě dobře. Asi jako kdybych se po týdnech stravování v pouličních stáncích s opečenými klobásami nebo v KFC či u MacDonalda ocitla na opravdové hostině. Konečně Řekové takové hostině říkali symposion.

Sotva diskuze dozněla, byla v sále brněnské Vaňkovky představena kniha Mileny Šimsové, která v rozhovorech s pamětníky i účastníky válečných událostí zachytila hrdinství členů Akademické Ymky za druhé světové války a jejich odboj proti nacismu. Jen z řad Ymky bylo v průběhu šesti válečných let popraveno 261 osob - Jaroslav Šimsa, Rudolf Mareš, Jaroslav Valenta, Pavel Vančura... Četba úryvků z knihy přinesla svědectví o mučení a smrti těchto odbojářů, na které se dosud nikdy nevzpomínalo, protože to nebyli komunisté, ale křesťané, ale současně dokumentovala sílu jejich přesvědčení o tom, že takové hrdinství má smysl a význam. Sál byl nabitý tak, že se stálo.

Ty velké ideje, pro které lidé umírali, určitě nebyly ani tehdy bestsellerem. Ale právě proto, že nebyly dobře prodejné, oslovují dodnes. Tedy ne všechny lidi, jenom tu "profilující minoritu", která vymezuje a dává konturu celku. To ale stačí, obroda společnosti, národa se nedělá z tribuny pomocí amplionů. Na náměstích se pouze demonstruje a přítomností mnohých prosazuje to, co již je předem v lidech zaseto.

Musím uklízet častěji. A častěji vyhazovat to bezcenné, abych měla prostor - v regálech i v hlavě - na to, co svým významem přečká dnešek. Činy "ymkařů" přečkaly a přečkají další střídání generací.