číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Technika slouží i ovládá

Pravda, nadchlo nás to. Jak je s takovým osobním počítačem snadné poslat přímo z domova vzkaz až přes moře! Jak je jednoduché zjistit informace o všem možném, i když dobře víme, že jen ty, které někdo těm světovým novinám svěřil. Jak je jednoduché objednat si zboží, aniž byste někam šli, koupili obálku, lepili známku a hledali poštovní schránku. Všechno jde rychle, prostředky k tomu máte doma, u ruky a pohotově. Stará dobrá pošta si tak vysloužila přes všechny své snahy o modernizaci přezdívku "šnečí". Do toho ráje informací vstoupil i mobilní telefon. Umí dát rychle zkratkovitý vzkaz. Je hračkou pro mladé, kteří udivují zručností svého palce.

Je to zvláštní. Vlastně jsem teď spočítala těm nejčastěji používaným novinkám techniky samá plus. Tak proč k nim neumím najít ten důvěrný a láskyplný vztah jako mnozí jiní? Už jsem vyslechla, že je to tím, že mám svůj věk a postrádám kladný poměr k moderní technice, protože jí nedostatečně rozumím, a vlastně jsem se s ní jen naučila zacházet. Jenomže mně se tahle výtka zdá zjednodušená. Nezdá, je. Je přece moudré učit společnost hospodařit a šetřit s tím, co má k dispozici. Jde-li o nerostné bohatství, uvědomíme si to obyčejně, až když zásoby dojdou. Je přece chytré postavit si zateplený dům a ušetřit tak na topení. Je přece rozumné kupovat v supermarketech jen zboží, které můžeme spotřebovat, a ne všechno, co nám někdo šikovně nastrčí před oči! A je dobré mít po ruce techniku, která nás v případě potřeby dokáže spojit s druhým.

Tak si to sama pro sebe rozebírám. Vždyť já mám vlastně počítač i mobil ráda. S úctou po nich sahám, když je potřebuji. Cením si jejich účelnosti. V tu chvíli mi usnadňují život a splní jakousi službu. Ale někdy je opravdu ráda nemám. Zvlášť počítač. Krade mi totiž čas. Je to leckdy pěkný kus večera, který bych mohla věnovat něčemu jinému. Jenomže on se dožaduje mne a mé práce. Večer co večer je zahlcen informacemi. Pro pořádek je třeba všechny si přečíst, rozhodnout, zda chci, či nechci otevřít ještě jejich přílohy a došlou poštu buď zrušit, nebo odpovědět. Minuty běží jak zběsilé. A to jsem soukromník. Vím od kolegů z redakcí, jak četná je korespondence na jejich počítačích. Zahlcujeme se slovním balastem, a to nejen obchodním, reklamním, ale i soukromým. Leckdy jde o zprávy, které byly napsány jenom proto, že je tak snadné je odeslat. Mnohým je i to, že odejdou bleskově, málo, ten přístroj je patrně nutí, aby v rychlosti odbyli i provedení. Hemží se to překlepy, leckdy jsou vynechána slova, a o pravopisných chybách ani nemluvím. Spojení na dálku nutí také ke strohému sdělení, ani by se nehodilo svěřovat mu něco víc. V chatovém (tedy počítačovém) rozhovoru se objevuje stále víc slangových výrazů a symbolů. Takže místo "mám se dobře" se na vás zazubí smajlík, a jak jsem se dověděla od expertů z Ústavu pro jazyk český a z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, "o5z5" znamená: "opět jsem zpět". Jestli vám se to nezdá, mně ano: vztah mezi tím, kdo píše, a tím, kdo čte, se rozvolňuje. Mnohdy se příjemce ani neobtěžuje odpovědět, jen dá počítači pokyn, aby sdělil, že zpráva byla přečtena tehdy a tehdy. Jak jednoduché a úsporné, stačí ťuknout, a je to. Jsou i jiné situace, závažnější. Mělo smysl, že se na příklad svářené strany musely dostavit k arbitráži. Do důstojného prostředí, před živého arbitra, a vyslechnout jeho rozhodnutí. Myslím, že to mělo větší váhu, než když se celá záležitost bleskově vyřídí elektronickou poštou. Za cenu, že je to rychlejší. Nejde přece jen o rychlost! Možná ještě nevíte o tom, že někteří vysokoškolští pedagogové už zkoušejí své žáky přes e-mailovou poštu. To mohou snadno leccos opisovat, podivila jsem se. A vysvětlením mi bylo, že dnes jde spíš o to umět si najít prameny než všechno vědět. Do jisté míry ano, ale vliv a osobnost profesora se v takovémto případě vytrácí někam hodně daleko.

Mobil by také měl sbližovat. Tedy - rozumně používaný mobil. Ale kdo by odolal neustále omílaným výzvám: volejte častěji, volejte levněji, zavolejte nám ne jednou, vícekrát! I obchod v telekomunikacích se přece musí točit! A tak za jednu padesátikilometrovou jízdu autobusem dokáže mladá dívka zavolat skoro desetkrát: že už vyjíždí, že teď míjí Mníšek, že právě jede kolem Cukráku, teď nějakým docela pěkným lesem, a nakonec že už bude skoro na Smíchově. Vědecký tým Johna Gruzeliera na londýnské Imperial College pokusy zjistil, že po jednom telefonátu zabere mozku příjemce nejméně patnáct minut, než dosáhne opět plného soustředění na to, co právě dělá a z čeho byl vyrušen. Jako by to nebylo důležité. Hlavně že nám zvoní mobily!

S úžasem někdy sledujeme, jak špatně se vyjadřují ti, kteří telefonicky volají k různým tématům do rozhlasu a nebo ti na televizní obrazovce. Zazní-li logický, správně česky pronesený projev v našem parlamentu, je to spíše výjimka. O debatách, kdy hrají roli i emoce, ani nemluvím. Balast informací bere stále většímu počtu lidí schopnost vyjádřit se, dát najevo úctu, uznání, pochvalu a možná že i v intimním soukromí lásku. A mateřština? Tu vzácnou kytičku pramálo zaléváme. Chtěli jsme, aby nás technika sblížila. Prakticky vzato se tak stalo, ale jinak nás oddálila. Pokrok se zastavit nedá, také by to bylo proti zdravému rozumu. Ale to, co k usnadnění života používáme, z nás nesmí nadělat stroje. Zbavit nás vzájemného pochopení a tím i soucitu. Vzájemných vztahů a tím i v mnoha případech vzájemného dobrého vlivu.

S úctou čteme staré dopisy, které nám zůstaly po známých osobnostech, i ty uchovávané v rodinných památkách. Copak asi zbude po nás? Bude se o nás jednou mluvit jako o generacích, které se k sobě neuměly chovat a ani nenašly pro všechen ten slovní balast čas zamyslet se nad tím?

Kdybych měla být "stylová", řekla bych vám teď: tak tedy "bfn". Že nevíte, co to je? To znamená něco jako "pro dnešek ahoj", převzato bylo z anglického "by for now". Ale nezanevřete na počítače ani na mobily! Vždyť záleží na nás, jak s nimi budeme zacházet. Jen nesmíme zapomínat, že co má sloužit, nesmí ovládat a už vůbec ne zotročovat.