číslo 46

vyšlo 7. 11. 2005

Televizní glosář

Elsa podruhé

Show (business) musí pokračovat. Dokáže-li se přitom navíc tvářit jako kulturní záležitost, je nejlépe založit rovnou tradici. Podnikatel v kultuře, Petr Vachler, to dobře ví. Proto jsme se poslední říjnovou sobotu dočkali na prvním programu České televize už druhého přímého přenosu rozdávání výročních televizních cen Elsa.

Za rok, který uplynul od loňského premiérového televizního cenění se změnilo pramálo. Stejně jako loni by bylo možné zopakovat dlouhý seznam otázek týkajících se nejen typizovaného formálního estrádního obalu podobných večírků, ale i věcí podstatných - kdo, podle jakých měřítek, v jakých kategoriích, a proč vůbec, pořady hodnotí? Protože tytéž otázky doprovázejí každý rok i Elsina staršího bratra, Českého lva, odpovědí na ně se těžko kdy dočkáme. Veškerý komentář letošního výročního televizního cenění tak lze omezit na pár dílčích postřehů.

Výsledky hlasování by optimálně měly vycházet z vlastního prožitku a přesvědčení jednotlivých akademiků. Reálně však bývají spíš součtem jejich nejrůznějších diplomatických, osobních a účelových motivů. Nic na tom nemění ani fakt, že tentokrát zabodovala nekomerční kvalita v podobě Krausova Uvolněte se, prosím, Ebenovy "Plovárny" či Mistrů animovaného filmu, častěji, než bývá v kraji zvykem. Tím spíš nemění, že ke zmíněným osobním motivům letos navíc přibylo podezření, že často zafungovalo i známé hodnotící klišé nadřazující subjektivnímu prožitku a kritickému pohledu spíš odhad "co by se mi mělo líbit". Napovídá tomu hned čtyřnásobný úspěch dramatu In nomine patris scenáristy Jana Drbohlava a režiséra Jaroslava Polišenského. Tragickému rozměru reálného předobrazu, kterým byl zavražděný páter Toufar, ale i čitelné autorské ambici povýšit příběh do podoby uměleckého podobenství zůstala veskrze konvenční inscenace dlužna víc, než lze přehlédnout.

Nejen ve "lvím" a "elsím" kontextu naopak nadprůměrně dopadl průvodce večerem. Musí-li podobné příležitosti existovat, alespoň by neměly být pouhou záminkou pro exhibici konferenciéra. Přesvědčit o tom vyvolené šťastlivce bývá zjevně těžké. Umírněný, vkusný, a povětšinou i vtipný Tomáš Matonoha to tentokrát pochopil. Za přispění některých předávajících, oceněných, spoluúčinkujících (za všechny: Arnošta Godflama, Jana Krause a Josefa Poláška), a v neposlední řadě i nevídaně střízlivého publika, dokázal zaopatřit celému - z podstaty podivnému - večírku poměrně slušivý kabát.

JAN SVAČINA