číslo 46

vyšlo 7. 11. 2005

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Košatý vklad i odkaz Ivo Markvarta

Lidský život by měl být spojen s pokorou. Jsme jen nepatrnými prášky-hrášky v nesmírnu vesmírna. Přesto si vnímavější lidé uvědomují, že život je cosi úžasného, zázračného. Svět je nekonečně mnohotvárný. Ale člověk je vznešeným tvorem jen tehdy, je-li si vědom co největšího množství souvislostí v hmotném i duchovním světě. Pak prožívá život jako cosi vzácného, jedinečného. Jsou-li však lidé odtrženi od tradice, od dějin, pohrdají-li vzděláním, jestliže myslí jen na své pohodlí nebo na zábavy, stávají se z nich povrchní, omezení sobci, pustošící okolí omezeností a nevkusem. Naše životní cesty nejsou přímé .Kéž na těch klikatých cestách potkáváme co nejvíc dobrých lidí i překrásných knížek. S knihami a lidmi je spojeno to nejcennější: originální příběhy - dramatické, tajemné, strastiplné, humorné...

Třemi tečkami, snad aby si každý sám mohl dosadit výstižně vhodný přívlastek k barvám života svého, končí doslov k jedné z nejpozoruhodnějších knížek o dětské duši vydané v překotném běhu let devadesátých. I její název je nezvyklý: (ne)čtou, (ne)čtou, (ne)čtou - jdou tou cestou klikatou s podtitulem názory, nápady, postřehy, příběhy a kresby školáků. Doplňme, že podobných sborníků, stejně nápaditě pojmenovaných a graficky sličně vypravených, vyšlo péčí lounské knihovny několik. Jedna z nich - Můůůůůzeum dětských múz - dokonce byla oceněna na mezinárodním knižním veletrhu v Bologni titulem Nejkrásnější kniha roku 1997 v oboru literatury pro děti a mládež. Od vydání té první dělí nás půl tuctu let - a od nenadálého odchodu autora citovaného doslovu něco málo přes tucet týdnů. Bohužel.

Ivo Markvart (49), ředitel Městské knihovny v Lounech, tvůrčí duše oné neopakovatelně cenné řady publikací, tragicky zahynul 10. září při osudnému střetu se škodovkou, když se vracel v noci na kole domů na Podbradec, vesnice na Litoměřicku, kde bydlel. A nejenom Louny, ale bez nadsázky celá naše kulturní veřejnost ztratily v něm jednu z nejoriginálnějších a nepřehlédnutelných osobností. Přesvědčil jsem se o tom i z vlastní zkušenosti dlouholetého sledování nejen jeho činnosti ediční, ale i při rozhlasových setkáních v Dobrých jitrech z Prahy během jednoho téměř desetiletí. Větvitě košatý, tak možno charakterizovat jeho vklad - a dnes už, žel, i odkaz: sondy do dětské duše sice asi zůstanou jeho nejcennější položkou, přistupuje k nim však stejným dílem znalectví regionální kulturní kontinuity. Studie o významných rodácích z Loun a okolí vydané knižně (například korespondence básníka Konstantina Biebla nebo vzpomínky válečného letce Františka Fajtla), desítky statí, které průběžně publikoval v časopisech a revuích, mapovaly často velice zasuté památkové skvosty i svérázné lidské solitéry, Paměti statku v Černochově od Václava Kybala budiž tu vzpomenuty jako jeden z velkých Ivových badatelských počinů. Nesmazatelně zapíše se PhDr. Ivo Markvart do análů péče o kulturní památky nejenom v lounském regionu, ale i na na Slánsku a Zlonicku činorodým a nezištným organizováním akcí na jejich záchranu.

Jak se Ivo Markvart vůbec dostal k tomu, co ho nejvíc proslavilo - k literárnímu průzkumu křehkého básnického světa dětí? Vyprávěl mi, jak ho při studiu na knihovnické škole zaujala osobnost spisovatele a kantora Františka Křeliny, křesťansky orientovaného a v 50. letech vězněného po vykonstruovaném procesu s katolickými intelektuály. Na školách v Českém Dubu a posléze i v Praze předkládal svým žákům nápaditě formulované sady anketních otázek a děti na ně - většinou kryty anonymitou, aby odpovědi byly co nejupřímnější - písemně odpovídaly. Mohly při tom měnit svůj rukopis a všelijak kamuflovat autorství, tak dobrodružně a vábivě je uměl Křelina vtáhnout do hry. Po létech toto všechno na Severu zopakoval na jedné z málotřídních horských škol mladý kantor Karel Hlavatý ze Sychrova a poslal svůj vlastním nákladem vydaný sborník i k nám do rozhlasu. Sestavil jsem z něj jedno ze svých prvních Poetických nokturn na ČRo 2 - ohlasy na ně byly mimořádné. Svědění svědomí, Dopis Bohu, Která láska je malá, která větší a největší? - taková a další témata propátrávala vesmír dětského světa, svérázné výroky mladých respondentů někdy vyrážely dech. Tím vším se počátkem devadesátých letech Ivo Markvart nechal inspirovat a originálně přetavil tento způsob komunikace do knihovnického světa.

Nemohl necítit, jak se vpádem agresivních mediálních domén počaly vztahy mladých čtenářů ke knihám komplikovat. Péče dětskému konzumentu knižních fondů, aplikovaná po léta v knihovnách, volala po inovaci - Ivo Markvart byl jejím vůdčím průkopníkem. Vydal se hledat budoucí čtenáře přímo do lůna dětského světa, neváhal chodit po školách, vést dětské čtenářské kroužky, v knihovně pořádat zábavné anketní seance a výsledně pak o nich vydávat svědectví v nezapomenutelně vyvedených publikačních skvostech. Stránky z nich dnes tiskneme nejen jako důkaz jeho mistrovství, ale - v těchto listopadových dušičkových dnech - také pro vzpomínku na hluboce věřícího křesťana.

Nechť nám jeho slova o duchovních centrech našich obcí, jimiž by knihovny měly být a jimž zasvětil největší část svého života, svítí na cestu: Knihovny musejí být místy, kde je radostí setrvat. Zvláště oddělení pro děti a mládež by měla být plná kreseb, plakátů, ukázek zdařilých ručních prací. Všelijací létavci mohou být upevněni na stropě. Únavná regálovitost a linoleovitost musí být rozbita. Moudří rodiče i moudří učitelé vědí, že opravdové vzdělání nelze nabýt bez knížek. Počítačovým těkáním můžeme nazobat lecjakou informační hrozinku, ale duševní bohatství vzniká jinak. Především soustavným studiem základních odborných prací, promýšlením skvostů české i světové literatury, rozhovory s lidmi nejrůznějších profesí, rozhovory s pamětníky, nasloucháním vlídným dědečkům a babičkám, přátelskými dialogy s nejbližšími bytostmi."

Hle, program stále platný, přítomný i budoucí. Jen k jeho naplňovámí musíme se obejít bez Ivova živého podílu, nebude v něm však nikdy nepřítomen.

MIREK KOVÁŘÍK