číslo 46

vyšlo 7. 11. 2005

Jak to slyší

Jaroslav Someš,
publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Zpověď jako poselství

Minulý měsíc byly vyhlášeny výsledky každoroční ankety Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu. Letos si palmu vítězství odnesli Hana Maciuchová a Josef Somr. Stejně jako v předchozích ročnících, i tentokrát posluchačská volba jistě potěšila každého, kdo měl možnost oceněné výkony slyšet. Nad relativně nízkým počtem respondentů - do ankety se sešlo necelých 2200 hlasů - není třeba lomit rukama. V dnešním honu a shonu je malý zázrak, že si lidé ještě najdou čas k poslechu něčeho, co není pouhou zvukovou kulisou a co vyžaduje soustředění. Byl by čiročirý idealismus myslet si, že se budou ve větším počtu ještě zúčastňovat nějaké ankety. Ta část populace, která masově telefonuje, "esemeskuje" či po internetu hlasuje ve prospěch nějakého favorita, si své idoly vybírá na jiném médiu a z programů docela jiného typu, než je třeba četba Grahama Greena nebo rozhlasová inscenace Turgeněvovy Snídaně u okresního maršálka.

V podzimním čase se hodí užít mysliveckou terminologii: dublet, tedy dvojí úlovek, si letos z ankety Neviditelný herec odneslo českobudějovické studio. Právě tam totiž režisér Aleš Vrzák natočil četbu vzpomínkové novely Mileny Honzíkové Dopis zmizelému. Hana Maciuchová byla oceněna za její přednes a titul zároveň zvítězil ve zvláštní kategorii Četba roku. Právem. Rozhlasové setkání s textem Mileny Honzíkové bylo výjimečným zážitkem, stejně jako je výjimečný a v mnoha směrech nezvyklý tento text sám.

Samo jeho žánrové zařazení je obtížné. Základem zůstává vzpomínková novela, ale tok vyprávění doslova přerývají odbočky, reflexe, filozofické úvahy a také velmi cudné náznaky intimního milostného vyznání. Kdykoli se dějové líčení minulosti rozběhne, autorka se ihned vrací ke konfrontaci se současnými pocity a zkušenostmi. Rozsahem jde o knížku sice útlou, ale hutnou myšlenkovým i emočním obsahem. Dopis zmizelému je především zpověď, rekapitulace života v předtuše blížící se smrti (Milena Honzíková, literární historička, filmová scenáristka a dramaturgyně Laterny magiky, zemřela po těžké nemoci v srpnu 2001 ve věku 76 let). Už první verze textu, vzniklá v šedesátých letech 20. století, se jmenovala Ohlédnutí. Přitom způsob, jakým se autorka za svým životem ohlíží, je v dnešní době naprosto ojedinělý. Naše knihkupecké pulty jsou zahlceny memoáry, většinou narychlo slátanými, které mají kromě problematické snahy po komerčním efektu jediný cíl - glorifikovat svého pisatele, nafouknout jeho zásluhy a zažehlit, případně vyzmizíkovat jeho poklesky. Honzíková svou zpověď opakovaně označuje jako "hádání o smysl bytí" a ví, že chce-li se dobrat skutečné pravdy, musí se celému svému životu postavit tváří v tvář. Stejně jako pro mnoho dalších příslušníků její generace, jsou i pro ni navždy určující kruté zážitky z doby německé okupace. Jsou klíčem k pochopení složitých poválečných osudů státu jako celku i každého z jeho občanů. Také Mileny Honzíkové. A právě proto, že si toho byla vědoma, vracela se k textu své zpovědi v několika etapách. Dopis zmizelému je jeho třetí verzí.

Knížka vyniká i svými jazykovými kvalitami. Je psána osobitým stylem, bohatým na příměry a poetické obraty. Místy se téměř podobá básni v próze. (A Haně Maciuchové patří velké uznání, že právě tyhle textové valéry svým hluboce se vciťujícím přednesem podtrhla.) Otevřenost, s jakou Honzíková účtuje se svým životem, je až překvapivá, a zároveň příkladná. Ano, žila ve vyhrocené době, za války i po ní, ale copak není každá doba nějakým způsobem vyhrocená? Copak po nás každá doba nevyžaduje rozhodnutí a činy? Kde je záruka, že budou správné? A jak se my jednou postavíme k našim omylům? "Je možné vždycky amnestovat jenom nečiny? Pravda, jsou tak lehké proti činům a zaručují, že nás neubude, že se uchováme, zdraví, sebejistí a silní sudiči, utvrzení ve své dokonalosti. Činy se dáváme všanc, pokaždé a vždycky znovu celí, s minulostí i budoucností, ale běda, neumíme-li se zastavit, neumíme-li zvážit, co všechno už neseme, protože pak padneme a kolem nás zůstane spálené místo," píše Honzíková.

Její Dopis zmizelému není jenom osobní a generační zpověď. Je to i memento a poselství. Bolestně prožité a protrpěné. Rozhlasová anketa svědčí o tom, že je posluchači slyšeli a pochopili.