číslo 46

vyšlo 7. 11. 2005

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE RADIOSERVISU

"Svíťa" vypráví

Filmový a televizní režisér a scenárista, ale možná především výjimečným smyslem pro humor a precizní pointu obdařený vypravěč Vladimír Svitáček (1921-2002) stál ve svém nejsilnějším kumštýřském období, tedy v průběhu 60. let minulého století, vždy tak trochu ve stínu slavnějších kolegů. Ať už Jána Roháče, s nímž spolurežíroval hudební film Kdyby tisíc klarinetů i nestárnoucí televizní inscenaci Uspořená libra, Radúze Činčery, v jehož týmu se podílel na realizaci Kinoautomatu, nebo Miroslava Horníčka, kterému výtečně přihrával v Hovorech H. Za ideálních okolností, tedy rozhodně nikoli v letech normalizačních a normalizovaných, by zřejmě Svitáček z onoho stínu vystoupil a stal se tím, čemu se dnes říká celebrita.

Nestalo se, kolegy respektovaný a oblíbený "Svíťa" dostal po srpnu 1968 dalšího ze svých celkem čtyř padáků z Barrandova a v 70. a 80. letech z paměti lidí zvolna mizel. Ale neodmlčel se docela: vedle občasných epizodních rolí ve filmech spřátelených tvůrců (třeba v oscarovém Amadeovi Miloše Formana) vystupoval v představeních Jonáš-klubu. Úsměvné epizody ze svého života vyprávěl i 12. prosince 1980 v rámci programu Večer s Vladimírem Svitáčkem v Malostranské Besedě. Péčí Jindřicha Kučery se zachoval záznam tohoto vystoupení, který nyní pod názvem Vladimír Svitáček o životě aneb "Buďte rádi, že prší..." vydal na CD Radioservis.

Příběhy z let jinošského okouzlení Osvobozeným divadlem, počátku éry televizních písniček (žánr, kterému dnes říkáme klip, v Československu zavedli právě Svitáček s Roháčem) či z časů světové proslulosti Laterny Magiky potěší i rozesmutní. Tehdy již důchodce ("z existenčních důvodů"), přivydělávající si v redakci časopisu Hádanka, křížovka, vypráví jako by namátkou a neuspořádaně, ale je to jen zdání, ve skutečnosti měl své promluvy pečlivě vystavěné a jistě i nesčetněkrát vyzkoušené. Každá odmlka, každé zahuhlání tu mají své pevné místo a rafinovaně vedou posluchače k cíli - tedy k výbuchu smíchu. Není jistě třeba zdůrazňovat, že Svitáček - jakožto opravdová osobnost - nepotřeboval k úspěchu byť jen náznak vtíravosti, natožpak sprostá slova. Trpce tak působí srovnání s dnešními televizními tajtrlíky alias baviči, pro něž je inteligentní humorná historka - Svitáčkovými slovy - "syfilisova práce".

MILAN ŠEFL

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Recitál "černošky z Dejvic"

Hlas zpěvačky Evy Olmerové, drsný, "černý" a nepřetechnizovaný, definitivně umlkl už před dvanácti lety, ale její neobyčejný talent i životní příběh, poznamenaný nepřízní vrchnosti, alkoholem a tabletami fenmetrazinu či opakovanými rozpady manželství, přitahují posluchače dodnes. Vedle reedic často již velmi letitých vinylových desek si mohou příznivci dosud zřejmě nepřekonané první dámy českého jazzu pořídit také raritní koncertní CD Recitál ´66 (vyd. Producentské centrum Františka Rychtaříka), obsahující téměř osmdesátiminutový záznam zpěvaččina samostatného programu, který měl premiéru 26. února 1966 v Divadle Semafor.

V druhé polovině 60. let směřovala Olmerová k prvnímu ze svých uměleckých vrcholů (na ten druhý jí zkraje 80. let pomohl vystoupat Michael Kocáb nadčasovými alby Vítr rváč a Zahraj i pro mne). Kromě práce v Semaforu zpívala v Redutě v souboru Karla Velebného, natočila svůj filmový medailon, její nahrávky slavily úspěch v zahraničí. Cesta vzhůru vyvrcholila v roce 1969, kdy jako jediná žena vystoupila na VI. mezinárodním jazzovém festivalu a téhož roku jí po svém koncertě v Lucerně vysekla poklonu Ella Fitzgeraldová. Dolů to šlo rychleji - po dvou autohaváriích dostala v roce 1972 deset měsíců nepodmíněně a téměř celá 70. léta bez velké nadsázky živořila v ústraní.

CD Recitál ´66 zachycuje Olmerovou v obdivuhodné formě i stylovém rozpětí, od country, přes šanson a blues, až po gospely zpěvačkou obdivované americké kolegyně Mahalie Jacksonové. Úžasné jazzové cítění i "hlasivky v aortě" (výrok Jiřího Suchého) předvádí převážně v osvědčeném zahraničním repertoáru (na původní skladby nikdy neměla štěstí), vesměs však výtečně otextovaném jednou z jejích dalších spřízněných duší - Jiřím Grossmannem, autorem slov k nejslavnější písničce Evy Olmerové Čekej tiše. Celé album rámuje průvodní slovo Josefa Škvoreckého (v bukletu nepochopitelně překřtěn na Jiřího), jenž se už v roce 1963 v protiměšťáckém článku Fenomén jazzové zpěvačky postavil proti jednomu z dlouhé řady zákazů, kterými úřady nepohodlné rebelce v průběhu celé její kariéry znepříjemňovaly život. Dlužno dodat, že spíše úspěšně.

MILAN ŠEFL

Pěvecký portrét Soni Červené

Většina posluchačů zná pěvkyni Soňu Červenou spíš z hudebních legend, starší operní publikum ji sice může pamatovat z několika operních rolí v Brně (Carmen), ale světové slávy dosáhla až po odchodu do zahraničí počátkem šedesátých let minulého století. Proto zde doma zůstalo jen nemnoho nahrávek, z nichž by byl patrný její mimořádný talent. Jsou letité, pocházejí většinou z padesátých let, některé se zachovaly pouze v rozhlase. (Pro Čs. rozhlas pořídila například záznam Janáčkova Zápisníku zmizelého.) Přesto se dík náročným zvukovým úpravám podařilo sestavit zajímavý pěvecký portrét Soni Červené (Supraphon), výběr reprezentativní především proto, že mezzosopranistku představuje jako interpretku tvorby skladatelů 20. století, což byla vždycky její láska. Na profilové, byť časem vzniku ohraničené desce se tak sešla balada Otakara Ostrčila Osiřelo dítě, sonáta Ladislava Vycpálka Chvála houslí (kde je pěvecký part sice rozsahem nevelký, ale i z něj je nevšedně zabarvený mezzosoprán a oduševnělý přednes pěvkyně velmi zřetelný), už zmíněný Zápisník zmizelého (part cikánky Zefky) a cyklus Šestero písní milostných Petra Ebena. Dokládají velký talent a slibný start pěvkyně, až si posluchač říká - když takhle zpívala v počátcích kariéry, jaké musely být její výkony na operních scénách světa? Zejména v Ebenových milostných písních na původní středověké texty, které zpívá v několika světových jazycích, vyniká její hlas a kultivovaný přednes v plné kráse.

(ap)