číslo 47

vyšlo 14. 11. 2005

Televizní glosář

Konec dobrý

Nenasytnost, s níž televize dnes a denně spotřebovává desítky hodin programů, je jejím štěstím i prokletím. Nepřetržitý příval nových a nových nehorázností sice dává obratem zapomenout na to nejhorší, čím nás obrazovka po většinu času obšťastňuje, stejně však obratem pohřbívá i tituly, které si pozornost a reflexi zaslouží. Byť by to byla reflexe méně oslavná, než se původně zdálo. Právě to je případ seriálu Dobrá čtvrť, kterým po několik minulých týdnů Česká televize překvapivě úspěšně konkurovala boomu reality show na komerčních kanálech.

O Dobré čtvrti byla na tomto místě pochvalná zmínka už po uvedení prvních dílů. Od začátku bylo zřejmé, že od ostatních souběžně vysílaných příběhů na pokračování se seriál scenáristky Lucie Konášové a režiséra Karla Smyczka liší skoro ve všem. Prostý výčet principiálních odlišností má téměř podobu dvojic tezí a antitezí, odpovídajících protikladu individuální umělecké tvorby a masově produkovaného kýče: jedinečné charaktery místo typizovaných karikatur, dramatické konflikty místo schematizovaných situačních klišé, životní věrohodnost a skutečné problémy místo předramatizovaných banalit vyspekulovaného pseudosvěta, gradace situací místo líného popisu, hraní místo šaržírování, promyšlená režie místo prostoduché ilustrace atd. atd.

Podobně rozehranou - a především po deset večerů průběžně hranou - partii nemohlo zdánlivě nic ohrozit. Přesto Dobrá čtvrť nakonec oprávněná očekávání nenaplnila. Hrobařem nadějí se i tentokrát stala jedna z nejbanálnějších seriálových konvencí, která nepřipouští jiný než šťastný konec. Proti veškeré životní věrohodnosti a umělecké pravdivosti dodržené po deset dílů se tak v jedenáctém jako mávnutím kouzelného proutku přestalo fetovat, padoušský nápadník byl odhalen, kamarád se obětoval kamarádce a opuštěný invalidní otčím nalezl útočiště i lásku nevlastní dcery. Nade vším zvítězil cukerínový happyend.

Parafrázovat známé přísloví větou "konec dobrý, všechno špatně" by v případě Dobré čtvrti nebylo fér. Prohrávat vlastním gólem, který si sami tvůrci dají v poslední minutě utkání, by se však nemělo.

JAN SVAČINA