číslo 47

vyšlo 14. 11. 2005

Rozhlas Plus

Host do domu

Mé paměti by byly neuvěřitelné

"Příteli, bratře, vzmuž se a vzpruž, ať jakýkoli, nevěř ve svou malost!" Verše Viktora Dyka jsou důkazem, že básně mohou být člověku velkou oporou v těžkých životních situacích, tvrdí strojní inženýr prof. Cyril Höschl starší. Lásku k poezii, ke knihám i k hudbě získal už v dětství, kdy vyrůstal v rodině knihkupce. Po studiích pracoval jako úspěšný inženýr v ČKD a externě vedl inženýrské kurzy a dálkové studium z oboru mechaniky na ČVUT v Praze. Vzhledem k bytové situaci odešel se svou rodinou v roce 1956 na Vysokou školu strojní do Liberce. Dnes je profesoru Höschlovi osmdesát let a dosud působí v Ústavu termomechaniky AV ČR.

Jaká byla atmosféra v 50. letech v pohraničním městě Liberci?

Trochu specifická: přece jen šlo o relativně malé město a vysoká škola založená v roce 1953 byla novum. Politické poměry tam byly dost radikální, mnohem tvrdší než v Praze, vznikal velký stranický tlak, což vedlo k určité přetvářce a falešné hře mezi učiteli. Ve městě bylo znát, že došlo k velké výměně obyvatelstva. Prostředí tvořily chátrající vily a kdysi bohaté domy, což působilo dost depresivně. Na druhé straně město obklopovala nádherná příroda a styk se studenty byl intimnější než na pražských vysokých školách, protože studujících nebylo mnoho, nebyl na ně vytvářen takový kádrový tlak a působilo na ně sevřené prostředí liberecké kotliny: nemuseli nikam dojíždět, chodili do školy z koleje přes ulici a to vedlo k tomu, že drželi neobyčejně pohromadě. Některé ročníky se scházejí dodnes. To bylo pozitivum.

Jaký byl váš vztah se studenty? - Prý jste byl velmi oblíbený, přestože jste byl přísný.

Ve studentech jsem vždycky viděl budoucnost, která se musí nějakým způsobem utvářet tak, aby společnost mohla přežít a zdárně pokračovat, až se poměry upraví. Pořád jsem doufal v lepší zítřky a věřil jsem, že v mládeži je naše naděje, tudíž je třeba studentům pomáhat. Snažil jsem se je zaujmout a vtloukal jsem jim do hlavy, že jejich povinností je nutit učitele k maximálním výkonům. Ze školy si musejí odnést maximum a nesmějí trpět lenost učitelů, jejich nepořádky a podobně, zkrátka, že se musejí dožadovat svých práv. Chtěl jsem, aby využívali konzultací, které jim byly k dispozici, a navíc jsem je nutil, aby mi kdykoli skočili do řeči a ptali se na to, čemu neporozuměli. Snažil jsem se je vyprovokovat k aktivní spoluúčasti, někdy se to dařilo víc, někdy míň. Měli jsme spolu pěkný vztah a uznávali mě i studenti, kteří u mě propadali. Našli ke mně velkou důvěru.

Proč jste tedy nakonec z Liberce odešel?

To bylo po roce 1968. Ještě rok před tím jsem dostal vysoké vládní vyznamenání za svou pedagogickou práci a své dost úspěšné působení v roli prorektora pro vědu a výzkum. V době, kdy sem vtrhla spřátelená vojska, jsem zastupoval nepřítomného rektora a padla na mě zodpovědnost za všechno, co se na škole dělo. I když jsem neměl důvěru v úspěch Pražského jara a po vpádu armády jsem tušil, že je po všem, nemohl jsem se ubránit a fandil jsem tomuto hnutí a trošku jsem se exponoval, což mi posléze sečetli a byl jsem ze školy odejit... Museli jsme se stěhovat do Prahy, kde jsem dlouho nemohl najít žádné zaměstnání, ale nakonec jsem se dostal do Akademie věd, do Ústavu termomechaniky a jsem tam až dodnes. Cítil jsem se tam najednou jako v ráji, byl to úplně jiný svět, zcela jiné vztahy. Ústav termomechaniky byl oázou slušnosti a klidu.

Proč jste v roce 1968 neemigrovali?

Důvodů k emigraci bylo víc: manželka byla z poloněmecké rodiny, její otec pocházel z Jáchymova a zemřel v roce 1933, tedy ještě před nástupem Hitlera k moci. Všichni příbuzní byli posléze odsunuti, i devadesátiletý dědeček, který špatně nastupoval do vlaku, takže mu tam bajonetem pomohli. V transportu zemřel, a přitom to byl ctitel Masaryka, protože ten podporoval jáchymovské horníky a zasazoval se o zkrácení jejich pracovní doby. V roce 1968 mohla moje žena poprvé vyjet do západního Německa za svými příbuznými a vydala se tam na návštěvu s našimi syny 20. srpna, takže nebylo nic snazšího, než vzít v rektorátu služební pas a odjet za nimi. Ale cítil jsem tehdy odpovědnost za školu. A pak tu ještě byla manželčina maminka, která byla na cestu už dosti stará a nemohoucí. Kromě toho jsem měl před očima osud ruských emigrantů po první světové válce, kteří bydleli v ruských domovech nedaleko nás a žili ve velké bídě ze dne na den. Nenapadlo mě tehdy, že současní emigranti budou přijímáni úplně jinak, bál jsem se nejistoty. Když se manželka z Německa vrátila, prohlásila: "Jak jsme se rozhodli, tak jsme se rozhodli. Nesmíme si to nikdy vyčítat." Tak jsme si to taky nevyčítali, i když si myslím, že jsem tenkrát udělal chybu. Ale co je vlastně chyba? Člověk nikdy neví, co by ho čekalo na druhé straně.

Rodina pro vás byla a je důležitá, jak vznikla jistota, že se vzájemně podržíte v těžkých životních situacích?

Nutno říct, že jsme se s manželkou seznamovali velice pomalu. Jako středoškolský student jsem chodil do tanečních a Helenka také, tam jsme se v roce 1942 vídali, v roce 1943 jsem si jí občas dovolil pozvat do divadla a ona ráda šla. Pak svou roli sehrála poezie: o Vánocích 1944 mi věnovala desku, na kterou pro mě narecitovala japonské Verše psané na vodu. Mezi nimi byla básnička: "Lidé o nás povídají, já a vy, máme se rádi potají. Nevím, jak vy, mně je však smutno, pravdu že nemají." Tehdy jsem si uvědomil, že nejsem tak úplně bez šance a naše přátelství se prohlubovalo, až se nakonec změnilo ve známost intimnějšího charakteru, ale teprve v roce 1948 jsme se zasnoubili a pak také vzali. Moje žena byla neobyčejně atraktivní, společenská, nádherně tancovala, byla oblíbená a mezi jejími nápadníky bylo mnoho dobře situovaných mužů, včetně diplomatů. Nakonec si vybrala mě, právě dostudovaného studenta. Měla totiž strach ze všednosti a zklamání. Jako sirotek toužila po rodině a té se také potom celý život věnovala. To byla její priorita. Byli jsme si svou první a poslední láskou, měli jsme jedinou jistotu, kterou jsme nikdy neztratili - že se nikdy neopustíme, za žádných okolností. A někdy ty okolnosti byly drsné.

Neuvažujete o sepsání svých pamětí?

Myslím, že zkušenost je nepřenosná. Můžeme vyprávět příběhy ze svého života jakkoli, ale nové generaci to není nic platné, dokud sama něco takového neprožije. Mé paměti by byly neuvěřitelné, mladí lidé by je asi vůbec nepochopili a nikdo by mi nevěřil, protože mé zkušenosti jsou často paradoxní a neskutečné. Musel bych své paměti pro současné čtenáře pořád předělávat, až by nakonec vznikl příběh, o kterém by Jan Werich řekl: "No, je to blbý, bude se to líbit."

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ