číslo 47

vyšlo 14. 11. 2005

Titulní rozhovor

"Realitu mám v ordinaci. Bez show"

Pojem "reality show" zdomácněl v češtině přímo ohromující rychlostí. Dívají se i ti, u kterých by to člověk vůbec nepředpokládal, a nejčastějším zdůvodněním bývá, že jde o "zajímavou psychologickou studii". Jak se k tomuto novému fenoménu stavíte vy?

Na to, abych po celém dnu stráveném s problémy svých klientů zasedla k televizi a systematicky sledovala reality show, skutečně nemám ani energii, ani čas, ani chuť. Životní realitu mám každodenně v ordinaci - až na to, že bez show. Ale moje kolegyně ten boom přivítala s potěšením. Tvrdí, že už po večerech přečetla několik knížek, protože už není nač se dívat. Možná, že tenhle fakt nakonec pomůže i naší populační situaci...

Už jste se setkala ve své praxi s někým, komu sledování reality show začalo komplikovat život?

Myslím, že to není tak dramatické. Je to show, nic zvláštního bych na ní neviděla, kdyby se jí neříkalo reality. Hlavním kritériem pro diagnostikování duševní nemoci je testování reality. Schopnost odlišit realitu od toho, co reálné není, je tím tenkým ledem mezi duševním zdravím a duševní nemocí. Tady v reality show jde spíš o show scenáristickou, dramaturgickou a střihačskou. Herci jsou lidé vybraní tak, aby u nich docházelo k žádoucím reakcím - tedy aby byli schopni udržet diváka u obrazovky.

Je reality show škodlivější než nekonečný seriál?

Určitě víc narušuje vnímání a prožívání skutečna. Domnívám se, že spíš než diváci budou ohroženi protagonisté českých reality show. Předpokládám adaptační problémy, něco mezi emočním vyhořením a posttraumatickou stresovou poruchou, jakou lidi zažívají po katastrofických událostech. Oni svým chováním ovlivňují i své vztahy "tam venku" a do opravdové reality se vrátí jiní, lidi kolem nich budou také jiní. Od reality show k pocitům derealizace.

Jak si lze představit diváka, jehož reality show osloví?

V psychologické struktuře asi bude mít potřebu řešit něco podobného jako protagonisté ve vile. Strukturované a vyzrálé lidi takový program zřejmě moc přitahovat nebude. Jde vlastně o tabu, princip klíčové dírky, sledujeme co se děje u sousedů za zdí... Vím, že reality show je to správné téma ve všech třídách středních škol. Člověk má v sobě přirozenou zvědavost a potřebuje - hlavně v určitém věku - vědět, jak fungují mezilidské vztahy jinde. A teď jim to televize nabízí, jako realitu. Jenže je to realita nepřirozená.

A nebezpečná?

Mladí lidé si mohou myslet, že právě život, jaký vidí na obrazovce, je ta cesta, která vede k úspěchu. Nedávno mi povídal klient, že v devíti začal krást, protože mu byla zima na nohy. Tak ukradl peníze a koupil si boty. No a od jedenácti už kradl pro drogy, protože měl pocit, že to je normální, protože to viděl všude kolem sebe. A tak když byl větší, myslel si, že to má také tak dělat. Že to tak dělají všichni.

Nepřirozeně sestavené skupiny lidí se přece vyskytují i jinde - třeba psychoterapeutické komunity.

Ano, dokonce i sami psychoterapeuti povinně procházejí takovouto zkušeností. Také jsou určitý čas zavření pod jednou střechou. Tyto výcviky trvají několik let. Cílem je sebezkušenost, konfrontace vlastní subjektivní reality s realitou objektivní. Za odborného vedení a supervize, aby se předešlo škodám.

Pokud je pravda, že štáby VyVolených i Big Brother mají k dispozici vlastní psychology, pak i oni museli jakožto profesionálové takovým výcvikem projít. Vy jste docela dlouho působila na Primě - co kdyby nabídka dělat "reality psychoterapeuta" potkala vás?

Myslím, že psychologové nemohou být nestranní. Je pravděpodobné, že nejen skupinová dynamika, ale i vztahy se zadavatelem je ovlivňují.

Jeden čas téměř všichni vyřazení soutěžící tvrdili, že se jim chtělo domů natolik, že s vypětím všech sil hráli "zlé", aby se znelíbili spolubydlícím i divákům. Je možné takto dlouhodobě předstírat, hrát?

Skupinová dynamika a ostrakizace vyvolávají silné pocity. Vlastně jde o kamarádství na jedné lodi a rivalitu současně. Když je někdo z kolektivu vyřazen, potřebuje si to nějak zdůvodnit, to je normální. Ale dlouhodobá přetvářka v tomto případě by byla asi hodně obtížná. Pravá povaha se projeví brzy. Klaďáka člověk může hrát na počátku, kdy má ještě nějaké zábrany, než si zvykne na kamery. Ve stresu se většinou začne chovat tak, jak se chová obvykle. Z extroverta se ale stěží stane introvert - to spíš se introvert naučí exhibovat.

Doposud ovšem nikdo nepřekročil hranici násilí. To se prozatím odehrálo pouze ve verbální rovině.

Agresí si člověk může vybíjet úzkost a stres. Ale já tu vidím ještě jiný druh násilí - a to je pácháno na nás, na divácích. Tolikrát denně slyšíme na obou televizních kanálech - a dokonce i v České televizi - pojem "reality show". Vniká nám pod kůži proti naší vůli. To je také násilí - nucený život s reality show.

Už jsme mluvily o následování vzorů. V této souvislosti se nelze nezmínit o alkoholu, kouření a sexu. Veřejnoprávní televize v minulosti dostala nejednu pokutu za nahotu a sex v zahraničních filmech (dokonce i v dokumentu!), Prima i Nova už sice v souvislosti s reality show byly sankcionovány také, ale prakticky bez výsledku. Jak je to tedy se škodlivostí zmíněných "strašáků"?

Alkohol na obrazovce je v tomto případě nebezpečný. Divák vidí protagonisty na nekonečném večírku, věčně se skleničkou a cigaretou, a sleduje jejich mediální úspěch. A protože alkohol bourá zábrany, urychluje také duševní i tělesné odhalování a je možné, že pod vlivem alkoholu protagonisté jednají tak, jak by v reálu nikdy nejednali. Děj je posunut žádoucím směrem.

Je vůbec mezi dvěma konkurenčními projekty nějaký rozdíl?

VyVolení se více blíží představě zábavy, lépe se sledují, Big Brother mi přijde jako nějaká nudná psychologická sonda, kde se z nudy snaží uniknout neustálou změnou pravidel. Viděla jsem upoutávky na Big Brothera v slovenské televizi, připadali mi o hodně zajímavější. Ve VyVolených se mi přece něco líbí - moderátorka Tereza Pergnerová. Na ní je totiž patrný cit pro odhadnutí situace a zároveň obrovská míra empatie, a pohotovost. Tady zúročuje to, čím v soukromí prošla, a je velmi zajímavé ji sledovat. Leoš Mareš proti ní působí velmi ploše a servisně. Do programu plného emocí se nehodí.

Zatím byla řeč o dvou hlavních konkurenčních projektech Novy a Primy. Je tu ale ještě Výměna manželek na Nově. Poslední dobou se zvedla debata o psu, kterého jedna z rodin držela zavřeného v kleci, až nedávno ale kohosi napadlo, že se tu páchá psychické násilí na dětech. Může dítě deset dnů bez matky, s cizí osobou, poznamenat nějak zásadněji?

Myslím, že pokud už se někdo rozhodne do takové soutěže jít, odpovídá to jeho způsobu života a tím i přístupu k dětem. Pak to vývoj dítěte nějakým zásadním způsobem neovlivní.

Mluvila jste o zkušenostech se slovenskými reality shows. Co třeba Mojsejovci?

Mě opravdu nebaví sledovat potenciální klientelu v klidu domova. Ale přece jenom orientačně - viděla jsem jen malé úryvky: v případě Mojsejovců jde o trochu jiný systém, soutěžící jsou zavření celý čas v garáži vily, kterou obývají její majitelé. Vše se tedy odvíjí od vztahu k těmto skutečně existujícím lidem, tedy nikoli k neviditelnému a virtuálnímu "Bratrovi" či k bezejmennému televiznímu štábu.

Ačkoli odpověď na následující otázku je asi předem daná, přece jen jsem zvědavá: může vám, odborníkům, fenomén reality show něco přinést?

Myslíte kromě dalších klientů? Ale vážně - každý z nás v určitém věku hledá svoji identitu, svoji individuální realitu, sám sebe. Poté smysl života. Show a falešné já bývají součástí nás všech. Někdy součástí užitečnou. Naše ordinace může posloužit trochu jako třídírna, ale třídit už musí každý sám. Život je realita bez scénáře. 

Co si myslí o reality show čtenáři Týdeníku Rozhlas

Už v příštím čísle přinese Týdeník Rozhlas ukázky z dopisů, které do redakce dorazily po vyhlášení podzimní anketní otázky rubriky Hyde Park. Čtenáři se tentokrát vyjadřovali právě k fenoménu reality show - a nebylo jich málo. Zatím nabízíme malou "ochutnávku" - více za týden.

Nereálná realita

Tzv. "reality show" má tři aspekty: její tvůrce, účastníky a konzumenty. "Tvůrce" lze dát právem do uvozovek, protože nic nevytvořili, jen převzali určitý model ze zahraničí a adaptovali jej pro "domácí potřebu". Účastníci, to už je poněkud zajímavější skupina. Jsou totiž živým důkazem, že o žádnou "realitu" nejde. Je to skupina víceméně náhodně sestavená a vsazená do umělého prostředí a nepřirozených podmínek - jakápak tedy realita? I konzumenti pořadu jsou živým důkazem - je totiž zcela jasné, že dlouhodobé působení činidel typu Novy, Primy a nejrůznějších tiskovin s pestrými obálkami musí nést ovoce - v tomto případě lehce nahnilé. Na tuto skupinu je pohled nejsmutnější. Všem shora zmíněným "činidlům" se totiž podařilo s konečnou platností dokázat, že ona vychvalovaná mimořádná kulturnost tohoto národa je čirou fikcí. Česká společnost je na tom v podstatě stejně, jako je tomu jinde ve světě - ovšem o to hůře, že u nás ty různé prasárničky mají stále příchuť zakázaného ovoce, a jsou tedy přitažlivější. Big Brother i VyVolení jsou pořady, pro něž není omluvy. Je to pouhý kšeft s nejnižšími davovými pudy, nestydaté vykořisťování pokusných králíků ve "vile" i slaboduchých voyerů u obrazovek. Zákazy by byly kontraproduktivní. Jedinou zbraní je dlouhodobé působení skutečné kultury a sociologie, která by vytěsnila to, co se za ni drze vydává.

Milan Jíra, Praha 4

A co na to zákon?

Je mi padesát a tři roky a nepovažuji se za žádného moralistu. Televizní programy jsem si vždy vybíral podle svého naturelu a snažil jsem se nebýt jenom pasivním divákem, který přijímá vše, co mu je na podnose programové nabídky předloženo. Z toho, co se objevilo na tomto "podnose" poslední dobou v podobě tzv. reality show, se chce mému organismu zvracet. Na televizní obrazovku se proto ve večerních hodinách raději nedívám. Mám však ve své mysli tíživý problém, který se týká dětí a mladých diváků, kteří tento obranný reflex nemají a přijímají, co jim je nabídnuto. Jsou možná přesvědčeni, že to, co vidí na obrazovce, je legální, naprosto normální chování a navíc návod, jak dosáhnout vlastní popularity. Mnozí tak ztratí smysl pro jemnost, citlivost a morální zábrany, které provázejí mladou dětskou dušičku. Proto apeluji na všechny vlivné lidi, kteří mají tentýž názor jako já, aby postavili zákonné mantinely, které by zabránily podobným programům alespoň do podvečerní doby být vysílány.

Petr Kalina

Přeji vám, abyste zkrachovali!

"Proč to vypínáš? Naše babička se asi zbláznila!" Přesně tuto myšlenku čtu v očích svých vnuků, když vypínám televizi při každé ukázce VyVolených a Velkého Bratra. Ptám se, co nás má ten pořad naučit. Nebo snad má pobavit? Nemohu uvěřit, že taková slov a gesta, za něž bych se styděla i sama ve sklepě, opravdu mladí lidé používají. Také chování aktérů reality show mezi sebou nesvědčí o tom, že by měli sebemenší znalosti slušného chování. Český divák míval vysokou laťku - jako kulturní a citlivý divák a nikoli člověk, který je ochoten sledovat kdejaký škvár. Milé celoplošné soukromé televize, myslete na to, že mladí lidé si bohužel berou příklady i z těchto pořadů. Přeji vám, abyste s těmito a podobnými pořady rychle zkrachovali.

Milena Přidalová, Slavičín