číslo 47

vyšlo 14. 11. 2005

Jak to vidí

Miroslav Konvalina, washingtonský zpravodaj Českého rozhlasu

ZKRAJE TÝDNE

Plýtvám, tedy jsem

Pokaždé, když zaprší, prodávají černoši a asiaté u metra ve Washingtonu a New Yorku levné deštníky za tři dolary. Uhlazení, většinou bílí úředníci a byznysmani, si je kupují a když přestane pršet, zahodí tyto jednou použité deštníky do nejbližšího koše. Když jsem to viděl poprvé, šokovalo mě to. Pamatuji si z mládí, že jsme rozbité deštníky, které jsme předtím používali léta, nosili do opravny. Také kapesníky se u nás praly a ponožky zašívaly. Ani po čtyřech letech v USA jsem si nezvykl na to, že Američané nemají úctu k věcem a neskutečně plýtvají nejen s ponožkami, čert to vem, ale také s nábytkem, oděvy a botami.

Kdybych si chtěl nechat v Americe nově podrazit boty, koukali by na mě, jako když jsem si chtěl tuhle nechat spravit fotoaparát. V Praze ho dali do kupy za necelých tři sta korun, tady mně radili, ať si koupím nový. Vždyť Číňané, Bangladéšané, Indové a Mexičané přece vyrobí nový foťák, nový deštník, nový slunečník, nové hračky. Zboží nevalné kvality, ale skoro zadarmo. Použít a vyhodit.

Už jsem v této rubrice asi psal, že nejchudší lidé bývají v Americe nejtlustší a doma se jim kupí nejvíc věcí. Proč by si je nekoupili, když jsou po sezoně za polovic nebo dvě za jednu. Rozdíl je pouze v tom, že bohatý věci zahodí, zatímco chudému se vybledlé plastové věci z Číny kupí v pokojích nebo se povalují v okolí domu. V mnoha amerických domácnostech to tak vypadá jako ve skladišti, věci, věci, věci. Kolikrát jsem viděl, že lidé nákup ani nevybalí, nechají zboží povalovat v igelitkách uprostřed obýváku nebo na kuchyňském stole. Zboží ztrácí svou hodnotu ve chvíli, kdy je vyneseno z auta.

Nezastírám, že jsem ještě z generace, která si musela vážit banánu i ananasu, nedokázala vyhodit chleba, sbírala novinový papír a sušila kůru z pomerančů. Asi proto jsem nechápal, když jsem u známých viděl, jak americkému dítěti postupně nabízejí k snídani čtyři dobroty - od vajíček, přes ovoce a lupínky s mlékem, až po ne zrovna levné jogurty. Dítě do všeho jen dvakrát rýplo a nepřestalo se přitom dívat na televizi. Zbytky vyhodili.

Plýtvání mi vadí také v restauracích, čím dál častěji se tam jí z talířů a s příbory na jedno použití, zákazníci dostávají porce, které nemůže normální člověk sníst, i když se vzdá polévky, předkrmu a zákusku. Připadá mi ponižující, jak je tady zvykem, poprosit, aby mi zbytky zabalili domů. A v McDonaldech a podobných levných vývařovnách hamburgerů pro americkou chudinu, mě zase štve, kolik odpadků po každém jídle zbyde. Těch krabiček, kelímků, brček, plastových příborů, pytlíků - a to si navíc Američan nevezme jeden ubrousek, jako u nás (dříve ještě rozstřižený číšníkem napůl), ale celý pakl a místo jednoho kečupu celou hrst lahviček, i když ví, že takové množství nemůže spotřebovat.

Na Američany neplatí stesky ekologů, klimatologů ani sociologů, ale jen peníze. A tak doufám, že si Číňané, Bangladéšané a Mexičané brzy řeknou, proč my jim to všechno dáváme tak levně, vždyť oni si toho, že pro ně děláme za hubičku, vůbec neváží a ještě si myslí, že oni pomáhají nám a ne že my si vydržujeme je.

Já vím, že trpím tím, že jsem ze země, kde hospodyňka přes plot pro pírko skočí, ale ještě že tak.