číslo 48

vyšlo 21. 11. 2005

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Co jsme po předcích zdědili...

"Mám rád lidi, kteří to mají rádi tam u nich doma," řekl František Nepil v jednom ze svých Dobrých jiter z Prahy. Tato věta by mohla posloužit jako motto třetího titulu, který Radioservis z jeho nezapomenutelných rozhlasových pořadů připravil. Ač v konfrontaci s těmi prvními dvěma - tj. se Střevíci z lýčí a Dobrými a ještě lepšími jitry - asociuje pojmenování nejčerstvějšího CD - Pistolník - Divoký západ, jde v něm především o chválu české krajiny a lidí, kteří ji krášlí. Ať již nás František Nepil zavádí ve svých historkách a fejetonech do Libovic, na Českomoravskou vysočinu anebo do Kacanov, nikdy se neopomene ohlédnout alespoň letmo k dějinám těchto míst. Proč? To nejlépe pochopíme při vyprávění o naivním umělci Vojtěchu Kopicovi, který od čtyřicátých let minulého století až do roku 1978, kdy zemřel, vytesával za svým statkem v Kacanovech krumpáčem sochy - od Libuše, přes svatého Václava a Jánošíka až po svou maminku - a k nim vyrýval různé průpovídky. Jedna z nich zněla: "Co jsme po předcích zdědili, abysme si toho vážili." Myslím, že ta mátou vonící sentence dobře vystihuje i jednu z nejsilnějších motivací Nepilových dvanácti vyprávění, jež s přispěním Světlany Popovičové z rozhlasových archivů v Praze a Hradci Králové vybral a na CD sestavil Pavel Procházka.

(bop)

"Mejdlíčko" z Carnegie Hall

V době, v níž na kdysi posvátnou půdu Carnegie Hall pronikli už i čeští slavíci, nemusí být zrovna zásadním sdělením, že si tu zazpívala také Iva Bittová. Podstatnější je, že jedna z mála vskutku světoznámých českých umělkyň ve slavné koncertní síni nezpívala hity na přání našich sentimentálních amerických krajanů, ale představila tu autorský projekt Elida, napsaný na objednávku vedení Carnegie Hall a realizovaný ve spolupráci s renomovaným americkým souborem Bang On A Can All Stars.

Stalo se v dubnu tohoto roku, necelý rok poté, co zpěvačka v New Yorku zaujala v moderním nastudování Mozartova Dona Giovanniho. V roli Elvíry tehdy okouzlila i členy zmíněné komorní odnože sdružení Bang On A Can, orientujícího se na díla autorů soudobé hudby (Feldman, Partch, Glass, Eno). Skupina nabídla Bittové spolupráci a umožnila i natáčení v newyorských studiích. Album Elida je nyní (v licenci americké značky Cantaloupe Music) k dostání i v Česku.

Cédéčko, ukryté v kulatém, krabičku na mýdlo z titulní písně na slova básnířky Věry Chase evokujícím obalu, obsahuje jak posluchačsky vděčné, komorní pasáže (lidovkou inspirovaná a Richardem Müllerem otextovaná píseň Bolíš mě, lásko, ale i Samota, kterou v jiné verzi najdeme i na novém Müllerově albu), tak velmi náročné, zvukově bohaté skladby (orchestrálky Hopáhop Talitá či Presto). Někde mezi těmito dvěma póly jsou například úvodní píseň Malíři v Paříži, v níž se Ivin divoký zpěv utkává s umírněným klavírním doprovodem Lisy Mooreové, nebo ze staršího zpěvaččina alba Čikori známá skladba Zapískej, kterou kapela s interpretkou změnily k nepoznání a jež přes svou více než devítiminutovou stopáž posluchači nedovolí ani okamžik vydechnout. Skladeb, v nichž se Bittová s Američany takto "potkala", však na CD už bohužel mnoho není.

Posluchač, který Ivu Bittovou sleduje už delší dobu, dobře ví, že každý její nový počin je do značné míry ovlivněn tím, jakou doprovodnou sestavu si zvolí. Nalezne-li výrazné osobnosti i chuť poskytnout jim prostor, její hudbu to posílí. Nepotkala jen Pavla Fajta - od dob, kdy tvořili společně, měla už mnohokrát na spoluhráče štěstí: stačí vzpomenout Bílé inferno se značným podílem skladatele a kytaristy Vladimíra Václavka, ale i nahrávku Ples upírů s orchestrem Nederlands Blazers Ensemble. Elida přesvědčivosti zmíněných titulů nedosahuje, působí spíš jako vzorek tvorby Ivy Bittové či průřez možnostmi uchopení jejího neklidného rukopisu. Pro ty, kteří s lelekovickou zpěvačkou, houslistkou a skladatelkou dosud neměli tu čest, však může být právě proto albem "iniciačním".

MILAN ŠEFL