číslo 48

vyšlo 21. 11. 2005

Jak to slyší

Vladimír Karfík,
publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Loučení s BBC

Je mi líto, že vedení BBC se náhle rozhodlo ukončit české vysílání. Uvědomuju si totiž, že s touto stanicí mám spojena všechna svá léta politického vnímání. Pořád mi v uších zní válečná znělka, která ohlašovala vysílání Volá Londýn a stále cítím tehdejší dychtivost, s jakou jsme na ně čekávali. Teď po více než šedesáti letech nás BBC opouští. Snad je to znamení, že už jsme definitivně svobodní. Možná bychom mohli být vlastně rádi, pokud by Britové usoudili, že česká média jsou nejen už svobodná, ale také kvalifikovaná. Jenomže ono se to má asi trochu jinak, náhlost rozhodnutí jde na vrub rychle se měnící aktuální světové politiky. Ještě než se stačilo konstituovat politické zpravodajství a publicistika v našich rádiích, vyvstala potřeba čelit šíření militantní ideologie ve státech, kde převažuje muslimské vyznání. Je otázka, nakolik bude chystané televizní vysílání pro arabský svět tak účinné, jako byly pořady, které jsme byli zvyklí sledovat u nás. Jestli telenovely s milionářskými interiéry, které ukazují Arabům pozlátko Západu, pro ně nezůstanou obrazem západního světa. Ale to už je jiný problém.

Péče, jakou věnovalo BBC vysílání své sekce, byla hodna obdivu, zvláště v době, kdy se mohlo zdát, že britské vysílání je zbytečné, když přece sami už také sdílíme stejný svobodný prostor. Stále se však ještě ukazuje, že záleží na tom, jak se ve svobodném světě dokážeme pohybovat a jak se svobodou nakládáme.

Rozhlasové vysílání české sekce BBC se věnovalo výhradně zpravodajství a publicistice. Můžeme tedy porovnávat jenom jeden, ale důležitý segment rozhlasové práce. Ve zpravodajství bylo příkladné, jak česká redakce BBC odolávala naší sebestřednosti, kdy každá prkotina z našich luhů a hájů má přednost před zprávami ze světa, takže posluchač - ještě více čtenář stále silněji se bulvarizujících novin - musí mít pocit, že žije na samém pupku světa. Zpravodajství BBC ve svých posluchačích vytvářelo naopak vědomí, že jsme součástí širšího světa, což znamená pro občanské, politické sebevědomí víc než soustředění na českou kotlinu a moravský úval. Protože šlo o českou sekci britského média, byli jsme podrobněji seznamováni s děním v Britanii a pravidelně s přehledem britského tisku.

Publicistika navazovala na zpravodajství aktuálně a zcela logicky ve stručných, nezaujatých komentářích, v živých každodenních rozhovorech, v týdenních shrnujících pořadech a kulatých stolech, věnovaných podstatným světovým událostem a problémům. Dělo se to bez zvukových prodlev, jaké musíme protrpět na našich rozhlasových stanicích.

České vysílání BBC nemělo zdaleka tolik vysílacího času jako mají naše radiostanice, ale zdá se, že to nebyla jeho nevýhoda. Ve svých frekvencích stačilo sdělit vše podstatné, co se během dne, během týdne ve světě i u nás odehrálo. Posluchač sice musel mít na paměti vysílací časy, aby nic nepropásl, ale zato měl jistotu, že bude mít před sebou kompaktní celek, kdy nebude muset mezi jednou a druhou částí publicistického pořadu vyslechnout bezduchou zvukovou hudební kulisu, bez níž se u nás, kromě Vltavy a snad jinak zaměřené a strukturované Prahy, žádný vysílač neobejde.

Radiožurnál jako hlavní zpravodajská stanice má jenom několik málo úseků, kde je zpravodajství s komentáři a rozhovorem vyhrazen souvislejší čas, aniž do něj vstupuje ona zvuková kulisa. Jinak se zdá, jako by ona byla tím nejdůležitějším, co činí náplň Radiožurnálu, a jako by Radiožurnál sloužil především marketingu průmyslu hudebního popu. Slovesná úroveň Radiožurnálu není špatná, ale hudební kulisa je odpudivá. (Záleží ovšem na kvalitě hudby, třeba ve vltavské ranní Mozaice hudba mezi slovem nevadí, naopak je milá, protože cítíme, že má souvislost s kulturní publicistikou a zpravodajstvím.)

Podvečerní dvouhodinový pořad BBC léta vyvracel - leč našim rozhlasovým pracovníkům nevyvrátil - představu, že posluchač nevydrží sledovat víc jak deset minut slova, aniž by si musel po dobu aspoň jedné popskladby odpočinout.

Ještě jedna věc byla pro vysílání české sekce BBC příznačná, a to živost. Svobodný a osobitý způsob projevu dával najevo, že záleží více na osobitosti, méně na hlasatelské dokonalosti. Během každého vysílání jsem měl pocit, že všichni, kdo jsou před mikrofonem českého vysílání BBC, dávají najevo svou svobodu a svou prací se baví. Svoboda spolu se zaujetím a profesionalitou působily až nakažlivě. Po tom se bude stýskat snad nejvíc.