číslo 48

vyšlo 21. 11. 2005

Titulní rozhovor

Věra Šťovíčková-Heroldová,
překladatelka

Jak se vám pracovalo na náročném, špičkovém pracovišti zahraniční redakce rozhlasu?

Byla jsem tam šťastná, v mužském týmu jsem se cítila skvěle. Celý dosavadní život jsem totiž trošku trpěla ženským kolektivem, který často mívá zvláštní "náturu"; a když jste mezi samými muži, tento problém odpadá. Protože muži se mohou nepohodnout i tvrdě pohádat, ale nikdy nemluví jeden o druhém. V zahraniční redakci byla prostě parta inteligentních mužů, kteří mě přijali mezi sebe. Zpočátku zkoumali, co vydržím, ale když pochopili, že jsem ochotná být partnerem v nočních i svátečních službách i ve všech nepříjemnostech, které padají na jejich hlavu, přijali mě mezi sebe a bylo mi mezi nimi skvěle.

Potkala jste tam i Karla Kyncla.

Ano, a pokud byl zrovna v Československu, léta jsem s ním sdílela i pracovní místnost. Soužití s Karlem bylo velice příjemné už proto, že jestli nikdo z redakce nepatřil do kategorie drben, pak o Karlovi to platilo dvojnásob. Byl tak úžasně pracovitý, že mu bylo líto mařit čas řečmi o ničem. A mluvit negativně o bližním, to je přece mluvení o ničem. Karla jsem vlastně vždycky viděla při práci - když zrovna nepsal komentáře nebo něco jiného, tak vytáhl překlad a tiše si na něm kutal. Byl tak pracovitý, že když jsem ho chtěla získat pro chvilku oddechové zábavy, dalo mi to dost práce. Další jeho příjemnou vlastností byla kolegialita. Ale to vlastně platilo o celé redakci, když jste potřebovala vyměnit službu nebo jinou laskavost, tato redakce byla zvláštní tím, že stačilo požádat.

Kyncl byl velký novinářský talent, hodnotná osobnost, ale také musel platit daň době. Aspoň na počátku své tvůrčí dráhy sdílel komunistickou "víru uhlířskou".

Nebyl z bohaté rodiny a zpočátku samozřejmě věřil tomu, co se hlásalo. Karel Kyncl, zrovna jako třeba já, se narodil do určité doby, kterou jsme si nevybrali. Dostali jsme životní šanci, a zároveň volbu říct době "ano" nebo "ne".

Myslíte, že by se měly některé skutečnosti plynoucí z jeho tehdejšího "socialistického" světového názoru z životopisu vypouštět? Aby vypadal jaksi "bělejší", bezúhonnější?

Jsem hluboce přesvědčena, že ne, a netýká se to jenom Karla. On sám byl dítětem své doby jako každý. Počkejte, až dnešním třicátníkům bude šedesát a společenský vývoj pokročí dál, za co všechno se mnozí z nich budou stydět a k čemu se nebudou mít chuť hlásit! Je to vidět už teď. Máme šestnáct let po převratu a podívejte se, kolik lidí už dneska zapírá, že se znali s Koženým, kolik lidí se nechce přiznat k panu exministru Čermákovi! Ke skvrnám na tváři politického života počátku devadesátých let se dneska už spousta lidí nechce znát.

Vraťme se ale ke Karlu Kynclovi.

Karel se dostal do armádního rozhlasu a byl rád, že našel dobrou existenci. A protože uměl opravdu dobře psát a pracovat s mikrofonem, přešel do zahraniční redakce. Ta byla tehdy takříkajíc ve srabu, střídali se vedoucí, nevedl to pořádně nikdo, a její osazenstvo byla banda sólistů, každý si hrál na svém písečku. Karel znamenal posilu: najednou přišel energický člověk s nápady. A potom se stal šéfem redakce Milan Weiner, který zformoval kolektiv. Opřel se o špičkové psavce i o dobré organizátory, kteří uměli spíš zajišťovat provoz a byli jazykově vybavení. Karel sice patřil k sólistům, ale ctil i práci týmu.

Něco jako koncertní mistr v orchestru?

Ano, a pro celou tehdejší redakci potom platilo, že to už nebyla parta lidí, kde si každý hrál, co uznal za vhodné, ale koncertní těleso.

Karel Kyncl se po roce 1989 vrátil z emigrace, stal se zpravodajem České televize v Británii a vydal ještě za svého života několik velmi úspěšných knížek fejetonů. Co je podle vašeho názoru na jeho textech a novinářské osobnosti pořád živé a poutavé?

Já celý život vnímala Karla jako muže nápadu a neotřelého pohledu. Víte, třeba Londýn navštívilo hodně novinářů, ale jenom Karel si všiml věcí na první pohled tak banálních, že nám ušly. A on z nich udělal fejeton, který nás všechny zaujal. Kolik se toho třeba napsalo o anglické královně! Většinou nezáživné oficiality, nuda. Karel u ní byl jen jednou, a to, co o tom napsal, mělo švih a vtip. Jeho postřehy čtenářům tu královnu najednou neuvěřitelně přiblížily. Tohle považuji za hlavní kouzlo Karlova psaní. Stále dost svědomitě poslouchám Zápisník zahraničních zpravodajů, a je mi občas líto, že autoři maří čas popisem jako ze školní slohové práce, zatímco Karel dokázal popis podat v maximální zkratce a rychle vypointovat.

Karel Kyncl měl ovšem také novinářské štěstí. Byl například zpravodajem v Americe, když zabili prezidenta Kennedyho. A na reportážích o této tragédii a událostech okolo vyrostla do značné míry jeho novinářská osobnost i popularita, nemyslíte?

Fakt je, že tohle mu ohromně pomohlo, jenže kdyby této události nebylo, on by našel i jiný prostor. Ale myslím, že každého z nás, i toho posledního člověka v téhle zemi potká aspoň jednou za život nabídka. Výzva. Příležitost. A jde jen o to, zda pochopí, že je výzva pro něj, jestli ji uslyší a chopí se jí. Karel se jí chopil.

A co vy - co bylo pro vás životní výzvou a zároveň novinářským štěstím?

Já za tu svou výzvu považuji celých těch deset let, které jsem mohla strávit v Africe.

Před časem jste na stanici ČRo 3 - Vltava vyprávěla o svém životě v cyklu Osudy. Bylo to příjemné vzpomínání?

Jsem za tu příležitost Vltavě vděčná, protože mne donutila udělat rekapitulaci, ke které bych se sama asi nepřiměla.

Osudy lidí se zajímavým povoláním jsou vždycky přinejmenším poutavé, v tomto středoevropském prostoru pak i dramatické. Když jste kvůli rozhlasovému vzpomínání v duchu listovala svými zážitky, co jste si po letech uvědomila, co vás překvapilo?

Můj život je vlastně rozdělen na dvě poloviny. V té první jsem věděla, co chci a dělala všechno pro to, abych to realizovala: Ačkoliv jsem byla z rodiny, v níž nikdy nikdo nestudoval a všichni se živili rukama, já si prosadila a vybojovala studium. Moc jsem si přála jít do rozhlasu a snažila se tam dostat, pracovala jsem jako dobrovolník, nosila novinářské příspěvky, recenze - až jsem dostala nabídku. Pak jsem pracovala v takzvané směně a věděla, že chci do zahraniční redakce - a skutečně jsem se tak dlouho věnovala jazykům, až se mi podařilo tam prodychtit. A přišel ten okamžik, kdy rozhlas potřeboval korespondenta v Africe, kam jsem chtěla. Přihlásila jsem se tedy, což bylo přijato s vlídným úsměvem, nikdo to nebral vážně. Hledal se přece muž - jazykově vybavený, s vědomostmi o Africe, který je ochoten tam odjet. Jenže se nenašel; když už se vyskytl někdo s požadovanými předpoklady, tak tam nechtěl jet. Nakonec jsem přece jen jela já.

Bylo obdivuhodné, že jste měla na Afriku odvahu.

Naštěstí mi to vůbec tak nepřipadalo. Když se mě po letech ptali, jestli jsem se bála, byla jsem trochu v rozpacích. Připouštěla jsem totiž, že dnes bych se možná bála. Ale tehdy mne to opravdu nenapadlo.

První půlku života tedy považujete za cestu ke splněným přáním.

Řekla bych to tak, že ta léta byla v mých rukou. Já se učila, já se snažila, já mohla udělat všechno, co bylo v mých silách, abych splnila svá představy. A pak přišla ruská invaze a druhá polovina života se vyvíjela přesně naopak. Ať jsem dělala cokoliv, žádná snaha neskončila úspěchem. Z Náprstkova muzea, kde jsem se uchytila, mne po krátké době vyšoupli, protože mě tam StB našla. Zkoušela jsem dělat pokojskou v hotelu, ale s velkým rámusem mě odtud vyexpedovali s odůvodněním, že pokojská, která mluví cizími jazyky, nemůže pracovat v hotelu pro cizince. A tak to šlo dál, až jsem skončila ve skladu. Takže vlastně celá druhá půlka života byla pachtěním za něčím, co nebylo možné.

Ale přece jen - co vaše překlady?

Ano, to byla moje záchrana a opora. V letech, když jsem neustále dělala něco, co jsem nechtěla, jsem se naučila překládat a pokusila se o uplatnění v tomhle oboru. A tady jsem zas našla kus svého starého štěstí. Objevilo i se dost přátel, kteří byli ochotni riskovat a půjčovali mi jména. Vedla jsem podvojný život: ve dne jako skladník a o víkendu a večer jako překladatelka. Myslím, že to mne udrželo při zdravém rozumu a chuti do života.

Na vašem rozhlasovém vyprávění mě zaujala vaše upřímnost, nebála jste se říct o sobě leccos, co druzí raději zamlčí. I o svých omylech. Proč se jiní bojí otevřenosti a vy ne?

Vůbec jsem necítila žádné obavy. Nenapadlo mě, že mám něco ze své minulosti zatloukat. Prostě to byla součást mého života. Na každou hodinu života mám nějaké svědky, kdybych náhodou chtěla švindlovat, usvědčili by mne. Ale já švindlovat nechtěla. Ne kvůli těm svědkům, že by mne případně práskli, ale proto, že mnozí z nich jsou moji přátelé a co by si o mně pomysleli. Ztratila bych jejich úctu, to bylo pro mě nejdůležitější.

Kterých svých překladů si zvlášť vážíte?

Za vrchol považuji knihu, kterou jsem překládala "na čtyři ruce" se svým manželem: jmenuje se Zlatá ratolest, je tlustá jako misál na oltáři a napsal ji slavný anglický etnograf James Frazer na konci 19. století. Kniha má moudrý podtitul Od magie k náboženství a jde v ní o dějiny lidského myšlení, lidské víry v nadpřirozeno, domněnek o tom, jak lze ovlivnit nadpřirozené síly, jak se lze domluvit s nadpozemskou mocí. Ta kniha nás s manželem strhla a jsem na ni hrdá. Pak jsem po letech narazila na druhý takový okamžik štěstí při překladu Hladové cesty Bena Okriho, nigerijského spisovatele, který dnes žije, tuším, v Americe. Ve své próze se opřel o jorubskou mytologii. (Jorubové jsou největší nigerijský kmen, dnes by se už slušelo říct národ, a mají snad nejbohatší mytologii na světě. Oni mají tak velký Pantheon, že člověku dá moc práce, aby si to aspoň trochu zapamatoval a orientoval se v něm.) Okriho kniha je, dá se říct, dvoupatrová. V přízemí chodí normální lidé, kteří mají hlad, hledají práci, milují se, vedou spory, kandidáti na poslance rozdávají zkažené práškové mlíko, aby získali voliče atd. To se děje dole. V prvním patře je svět duchů, kteří ovlivňují lidské chování. Hrdinou knihy je Abiku - dítě, které sice přichází na svět, ale mělo by si přát co nejrychleji zemřít, protože ve světě lidí se mu nelíbí, ve svém druhém životě pobývá ve šťastném světě duchů. Ale Abiku se nakonec tak zamiluje do svých pozemských rodičů, že se rozhodne nezemřít a účastní se boje lidí o existenci. Jeho příběh jsem vnímala jako zázrak lásky k člověku a zemi.

Když mluvíme na africké téma, asi bychom měli připomenout, že vaším mužem byl Erich Herold, indolog a afrikanista, ředitel Náprstkova muzea.

Tím ředitelem byl dokud ho nesesadili za trest, že se se mnou oženil. Jinak se věnoval celý život zejména mimoevropské materiální kultuře od plastik až po textil. Ale ještě k mému překládání: Zmínila jsem sice dva překladatelské vrcholy, ale bylo by nespravedlivé zapomenout, že jsem si velice pochutnala taky na Simenonových detektivkách a velkým potěšením pro mne byly příběhy soudce Ti od van Gulika.

Co překládáte teď?

Literární thriller Kate Mossové Labyrint, jehož děj se střídavě odehrává v 13. století v době křížových tažení proti křesťanským "kacířům" a dnes, na prahu 21. století.

Sledujete pořád, co se děje v Africe?

Samozřejmě že stále Afrikou žiju, ačkoliv nemám příležitost ji sledovat detailně. Tuhle jsem četla v nějakých francouzských novinách ošklivý titulek: "Afrika je dnes popelnice světa." Zabolelo mě srdce, protože se obávám, že na tom něco je. Když jsem do Afriky přijížděla já, bylo to jiné. Afrika znamenala naději a já sbírala praménky té naděje. Tehdy jsme ještě věřili, že navzdory tomu, v jakém stavu tento kontinent v té chvíli - tj. v šedesátých letech - byl, že se z toho dostane. Dokud trvala studená válka, bylo to beznadějné kvůli politice velmocí: Sovětský svaz podporoval ty, kteří se mu klaněli, a Američani bohužel dělali totéž v obráceném gardu. Tím pádem byli v čele afrických států zkorumpovaní politikové, kteří vydělávali na přízni toho, komu se prodali, nechali se od něj živit. A když to v šedesátých letech vypadalo, že studená válka končí, byla tady obrovská šance, že by si africké země mohly zvolit rozumné demokratické politiky schopné vládnout bez neokoloniálních pomůcek. Jenomže se ukázalo, že když SSSR i USA přestaly africké země potřebovat, obrátily se k nim zády. A teď je z ní ta "popelnice". Mé srdce je s Afrikou pořád. Myslím, že je to kontinent, kterému se dostalo tak strašné nespravedlnosti jako snad nikomu.

Proč některé dříve koloniální země jdou kupředu, byť pomalu - například Indie, zatímco v mnoha afrických státech to stále nejde?

Protože Afrika nedostala šanci od samého počátku, zatímco třeba Indie ano. Podívejte se například na vzdělávání: kdybychom tu teď měli statistiky o africkém kontinentu a pro porovnání o Indii, viděli bychom, jaký je mezi oběma zeměmi v dané oblasti rozdíl. Kolika lidem se dostalo vzdělání a kolika z nich se dostalo možnosti prakticky vzdělání použít. V Africe sice mohl být pošťákem černoch, ale poštmistr už musel být bílý.

I v Africe jsou ale státy, konkrétně Maroko, které se docela slibně rozvíjejí. Možná i dík moudré vládě osvíceného monarchy.

Ano, pánbůh zaplať za osvíceného monarchu! V případě Maroka hraje důležitou roli mimo jiné fakt, že dokáže udržet na uzdě politické a náboženské vášně - různé znepřátelené tábory, naladěné proti sobě.

Monarcha tedy musí být nejen osvícený, ale i silný.

Jistě, podívejte se, kolik je jinde teroristů, zatímco marocký monarcha si teroristy ve své zemi přece jen dokáže ohlídat. Je to silná osobnost, která umí vládnout v dané chvíli možnými prostředky.

Na závěr zpět k profesi: jak hodnotíte zahraniční publicistiku v současném Českém rozhlase?

Co hodnotit, zahraničí publicistika tam skoro žádná není. Nevšimla jsem si, že by ve vysílání byly například komentáře, kvůli kterým poslouchám BBC. Podle mne v našem rozhlase velice chybí stručný, vysvětlující a hlavně o názor opřený komentář. Zprávy, jak je pojímá Radiožurnál, jsou stručné, kusé a nedrží se principu, ve kterém byla moje generace vychována Františkem Gelem: kde, kdy a co. Zpravidla tam něco z toho chybí, takže člověk méně poučený občas neví, o čem je řeč. Tohle ovšem neplatí pro ČRo 6, jejichž redaktoři a komentátoři mají stanovisko a neváhají je hájit. Dobrých pořadů je na této stanici víc.

V rozhlase jsou však diskuse a různá názorová fóra, kupříkladu Radiofórum, kde pozvaní debatéři vyjadřují své názory.

Jistě, a do toho volají posluchači, zpravidla rozhlasoví grafomani. Kdykoliv slyším třeba pana Kukačku, jdou na mne mrákoty. Ale hlavně - Radiofórum je v zájmu takzvané vyváženosti velmi krotké a člověk, který se o problém zajímá, se v tomto pořadu mnoho nového nedoví. V podstatě se tam jen opakují stanoviska, která známe z televizních debat politiků. Mně to prostě příliš nebaví.

Co tedy v rádiu ráda posloucháte?

Například na ČRo 2 pořad Jak to vidí, když v něm hovoří pánové Höschl, Medek, Pilka nebo další chytří lidé. Je to velmi příjemný pořad a já ho zpravidla absolvuju dřív než si sednu k práci. A pokud mě zaujme, dobře mne naladí. Můj rozhlasový den vypadá zhruba takto: Ráno vyslechnu zprávy na Radiožurnálu, opravím si mínění na BBC a tam si taky doplním, co na Radiožurnálu nebylo. Pak se potěším některým "hostem do domu". A Vltavu mám k večerní pohodě. Mám v provozu několik přijímačů, abych se nemusela zdržovat s přelaďováním.