číslo 48

vyšlo 21. 11. 2005

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek,
reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

"Všichni jsme děti Republiky!"

Do těchto slov zhustil Jacques Chirac ve svých nedávných projevech postoj své země k Francouzům nefrancouzského původu. Po dlouhé týdny už si Francie ověřuje, kdo všechno takový postoj s prezidentem Republiky sdílí. Ale já chtěl začít jinak: Kdybyste měli posoudit fakt, že český člověk, který v padesátých letech emigroval do Ameriky - lhostejno, zda do severní či jižní -, je zcela vrostlý do tamní společnosti, že mu už nejsou svaté žádné tradice češství, že nepěstuje stejné lidové zvyky jako my doma, a zejména, že jeho děti a vnuci jsou už stoprocentní Američané, Kanaďané či Argentinci, považovali byste to za pozitivní? Myslím, že ne. Pokud ano, tak s těžkým srdcem, s povzdechem a možná i se slovy: Tihle lidé už se docela odrodili! Z hlediska tamní společnosti - americké, kanadské, argentinské - by to pozitivní bylo. O té rodině českých emigrantů by řekli: docela dobře se integrovali. A u dětí jejich dětí už by je ani nenapadlo si připomínat jejich původ.

Všechno záleží na úhlu pohledu. I v současné Francii. Tou větou, kterou Jacques Chirac reagoval na výbuch násilí na francouzských předměstích, chtěl připomenout jak zděšeným Francouzům, tak těm revoltujícím spoustu věcí: například to, že Francie po několik desetiletí přijímala velmi vlídně "děti" svých bývalých kolonií a svých zámořských departementů. "Stát zaopatřovatel" - my říkáme "sociální stát" - pro ně postavil bezpočet sídlišť s kommfortem, jaký doma nikdy neměli. O práci v té době nebyla nouze. Západní Evropa byla v těch dobách přece plná "gastarbeitrů". Ve Francii to nejdříve byli hlavně Španělé a Portugalci. Ti s Francií splynuli. Ti další, pocházející z druhého břehu Středozemního moře a z černé Afriky, s tím mají větší potíže. Ale i jejich děti a děti jejich dětí jsou už dávno de iure "děti Republiky", tedy Francouzi. Francouzská legislativa nezná rozdíl mezi státním občanstvím a národností. A tak jsou skutečně všichni Francouzi.

V prvním týdnu nepokojů na předměstích hovořil proto francouzský tisk důsledně jen o revoltující předměstské mládeži. Neevropský původ výtržníků se ani v minulosti nikdy - pokud já vím - nepřipomínal. Jsou to prostě poněkud problematické "děti Republiky". Jen velmi zvolna si teď Francouzská republika začíná připouštět, že druhá a třetí generace přistěhovalců má specifické problémy a sama představuje specifický problém. U mladých lidí ze sídlišť je až čtyřicetiprocentní nezaměstnanost. Také jejich otcové už v mnoha případech práci ztratili. Sídliště sama i život v nich degradovaly. Rodiny, v nichž často nikdo nevydělává, tu žijí v téměř úplné izolaci od ostatního světa. A protože v těchto podmínkách se o integraci nedá ani mluvit, prožívají takové předměstské rodiny těžkou krizi identity. Byly vykořeněny ze svých afrických (a jiných) domovin a nevrostly do nové vlasti. Ztrácejí pak i vnitřní soudržnost. Synové nenalézají vzor v rodičích. V sídlištích přestalo fungovat to, co je jinde tmelem lidských společenství, ať už národních či jiných: předávání morálních hodnot komunity v rodině z generace na generaci. Tohle všechno si ale Francie přiznala až v druhém týdnu nepokojů, kdy už bylo opravdu nutné hledat kořeny zla.

Druhá strana, potomci přistěhovalců, v tom měli vždycky jasno. Podle mně až příliš. Když se mi během těch "každonočních" nepokojů jednou jakýmsi zázrakem podařilo sehnat taxikáře, který by byl ochotný odvézt mě a mého kameramana z Paříže do toho vzdáleného a nebezpečného prostředí, kde hořela auta, bylo to za cenu dlouhé přednášky o nelítostné rasové diskriminaci. Řidič marockého původu mi ji uštědřil přes rameno jakožto cizímu novináři, který nemůže ani tušit, v čem jsou příčiny tak znepokojivého jevu, jakým je dětské žhářství: "Na papíře máme francouzskou identitu, to ano. Ale já i moje děti máme svou skutečnou identitu vepsanou ve tváři, pane. Můžeme se ohánět svou francouzskou národností, jak chceme, a nic nám to není platné. Tak se tu ničemu nedivte." Měl pravdu?

Dnes už si Francie neochotně přiznává, že aspoň do jisté míry měl. Novinové analýzy příčin výbuchu hněvivého násilí v sídlištích už teď bez rozpaků poukazují na něco, co bylo po dlouhá léta tabu: na fakt, že nezletilí výtržníci jsou děti dětí přistěhovalců. Francie si dlouho nevšímala morálního a hodnotového vakua, v němž žijí, a lecčíms ho ještě prohloubila. Například zrušením povinné vojenské služby. Ze dne na den se teď najednou tvrdí, že je třeba zavést alespoň nějakou civilní službu, i když dobrovolnou. A že stát má znovu spolufinancovat práci občanských sdružení, jež svou výchovnou, vzdělávací, alfabetizační, kulturní a sociální činností staví most mezi sídlišti a "Republikou".

To, co jsem zatím napsal, je jedna stránka věci. Vzpoura předměstské mládeže má ještě druhou tvář. Krutou, odpudivou a ne neznámou. Divoké vandalství nepropuklo bez varování. Už léta hoří ve Francii stovky aut o silvestrovské noci. Pověstný tím je Štrasburk. Na Silvestra nikdy nejde o sociální protest. Nejde o "krizi identity". Motivace k tomuto typu vandalství, k agresivitě, k provokacím, aroganci a ke střetům s policií je stejného druhu jako u projevů, které provázejí fotbalová utkání v mnoha evropských městech. Je to pudové nutkání rowdies svádět boj a vítězit. Jenomže ve francouzských sídlištních "ghettech" dosáhlo zrůdné podoby. Nelze pro ně mít pochopení. Lze je jen odsoudit. Zejména, když je k utužení své nadvlády nad sídlišti zneužívají zločinecké gangy.