číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Dívejte se

Allena překvapí nejen vlastní váhavost

Pondělí 5. prosince, ČT 2, 21.30

Woody Allen rozšiřuje svůj tematický záběr: nadále setrvává u jednou směšných, jindy dojemných mezilidských karambolů, u monologických úvah neurotického, o všem pochybujícího hrdiny, jehož mektavé meditování tvoří tři propojené okruhy - sex, smrt a bůh, avšak přidává další důležitý prvek, plně rozvinutý až v budoucích filmech: vraždu. Přestože název Zločiny a poklesky ledasco naznačuje, Allen ještě zůstává střídmý a svou postavu, smolařského dokumentaristu Clifforda, ještě vyvazuje z vražedných intrik, zatím je pouhým pozorovatelem, vnějším svědkem událostí, které ho šokují a s nimiž se nedokáže smířit, nedokáže překonat ani nechuť k člověku, o němž natáčí film.

Svým způsobem můžeme Zločiny a poklesky považovat za jakési pokračování Hany a jejích sester, pokračování ovšem stylové, nikoli dějové. Allen svou pozornost opět rozděluje mezi několik postav, různě navzájem pospojovaných. Do popředí vysouvá tragikomické počínání úspěšného očního lékaře Judy (Martin Landau), jenž tak dlouho zvažuje jak odstranit obtížnou milenku, až dospěje k závěru, že nezbývá nic jiného než zosnovat její vraždu. Landau výtečně pochopil rozpoložení svého bezradného doktora, jehož dokonce vybavil i svědomím, které jej posléze zavede až k náboženskému přemítání. Nechybí ani zhmotnělá minulost, do níž lze se všetečnými dotazy vstoupit.

Allen se opět obklopil plejádou výtečných herců (Mia Farrowová, Alan Alda, Anjelica Hustonová), které si přitom obratně přizpůsobil svému naturelu, svému uměleckému náhledu. Aniž by je patrněji omezoval, podřídil je svému hereckému typu, ať již s ním souznějí nebo naopak setrvávají v ostrém kontrastu. Přitom Allenův Clifford zůstává jakousi konstantou, přecházející z jednoho filmu do dalšího - nacházíme tytéž atributy, jako je citová nedospělost, strach z převzetí závazků a odpovědnosti, byť zamotávaný do přediva glos a groteskních úvah. Opět vyhřeznou dilemata umělecké tvorby, zda se podřídit diktátu peněz nebo si zachovat svobodu rozhodování, existenčně bohužel nejistou. Allen zajisté nabízí verzi svých obvyklých námětových východisek, jen s výraznější příměsí smutku a vážnosti. Zajisté opět šilhá po mistrech psychologické drobnokresby, nejen po uctívaném Bergmanovi, ale také po Čechovovi a jeho zdánlivých banalitách, pod nimiž se skrývají netušená dramata. Ale neopisuje: zůstává osobitým tvůrcem, jenž netají, že jej ponoukají géniové světového písemnictví.

JAN JAROŠ