číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Navštivte

Tragédie a groteska boje o moc

Divadlo a politika měly k sobě vždy blízko; často ovšem na zapřenou, vzájemně si předstírajíce, že jsou z gruntů od sebe velice vzdálených. Dnes tohle upejpání neplatí: že je politika tyjátr, připouštějí už i politici sami, a divadlo si zase nebere žádné servítky, když ukazuje, jak jsou věci veřejné "ošetřovány".

Demaskování politiků jako histrionů, jímž jde hlavně o to zapůsobit na dav, provádějí s velkou razancí inscenátoři Aischylova Agamemnóna v pražském Divadle Rokoko. Antickou tragédii důsledně transponovali do současnosti. Když v úvodu hlásný na věži ohlašuje pád Tróje, na portálové šály jsou promítány plameny a výbuchy bomb. Nejspíš z irácké války, neboť Václav Mareš v roli titulního hrdiny jakoby z oka vypadl George Bushovi a oslavné vítání válečného hrdiny, jenž má na oblek navléknutou leteckou bundu, se odehrává okolo řečnického pultíku známého z televizních tiskovek Bílého domu. Chór - toť "lid" zabíraný televizní kamerou mimo scénu. A Klytaiméstra v perfektně padnoucím kostýmku a strhujícím podání Aleny Štréblové (jeden z nejlepších hereckých výkonů, jaký jsem v letošní sezoně viděl) připravuje smrt svého muže ani ne tak jako pomstu za to, že pro svůj válečný úspěch obětoval jejich dceru, ale především proto, aby se sama mohla prostřednictvím milence Aigistha chopit moci. Předpoklady k tomu má skvělé: v demagogií předčí svého muže a pro potěchu sebe i davu si vybrala opět texaského kovboje - jenže v inovovaném a blýskavějším designu (Hynek Chmelař). Inscenaci režiséra Thomase Zielinského lze leccos vytknout (například výrazovou i technickou nedotaženost televizního snímání chóru-davu) a může dráždit zjednodušující interpretací Aischylova dramatu (použit byl Borkovcův a Havrdův překlad, v němž všechny tři části Oresteii uvádělo před několika lety ND v Praze), její výpověď je ale živá a má smysl. Není plytkým politickým plakátem odsuzujícím americký postup v Iráku, ale metaforou mířící na obecnější a ve svých důsledcích nebezpečnější jev - zplanění politiky v teatrální manipulaci s veřejností.

 * * *

Metaforou politické situace byla v době svého vzniku, tedy před třiceti lety, i Žebrácká opera Václava Havla. Ukazovala, na jaké mnohočetné falši spočívá reálný socialismus. Leč ten se "rozvinul" do stádia raného kapitalismu, a tak "historickou" látku o soužití dvou zlodějských gangů a policie v Anglii 18. století vnímáme dnes jakou žhavou aktualitu. Největší soudobé kriminální a policejní kauzy (třeba zrovna ta nejčerstvější, Krejčiříkova) ji proměnily v zrcadlo odrážející realitu. To si nejspíš jasně uvědomil režisér Michal Lang, který s tvůrčím týmem Švandova divadla na Smíchově interpretoval příběh jako grotesku. Nikoli tedy jako metaforu, jejíž smysl je "za" či "nad" příběhem, ale jako parabolu, která skutečnost zobrazuje v karikaturní nadsázce. Kromě scénografa Jaroslava Bönische, jenž prostory děje variuje proměnami "sektorové" kuchyně, a Zuzany Krejzkové, jejíž kostýmy činí z figur téměř cirkusové klauny, přispívají k úspěšnosti takové nadsázky interpreti. Nejvíce ti, kteří dokáží nejlépe evokovat rozpor mezi sofistikovanými, brilantně konstruovanými promluvami postav a jejich přízemní existencí: Michal Dlouhý coby polygamista Macheath, Robert Jaškow jako policejní velitel Lockit, Apolena Veldová v roli majitelky "dámského salonu" a především Ivan Řezáč. Jeho Peachum je geniálním ztělesněním "jednoty protikladů": razantní vůdce zlodějské sítě i úlisný policejní agent, chladnokrevný kombinátor i roztřesený taťka zklidňující se na gigantických vnadách své věstonické matróny. - Tenhle Peachum kandidovat, bezpochyby by vyhrál naše příští volby.

BRONISLAV PRAŽAN