číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Vždy mě lákalo písničky předělávat

Už ve svých osmnácti letech naznačovala Jitka Zelenková, že má před sebou slibnou budoucnosti. Skvělou zpěvačkou se tato rodačka z Brna skutečně stala, ale v pozici velké hvězdy domácí populární hudby nikdy nebyla, byť jí k tomu předurčovaly mnohé předpoklady. Nejprve si ji širší publikum všimlo vedle Karla Gotta a Ladislava Štaidla, sama na sebe nejvýrazněji upozornila v roce 1979 albem Zázemí, které kromě titulního songu obsahovalo několik dodnes posluchačských oblíbených písniček Kdybys byl sám, Pověz, co tě rmoutí, Ty mně smíš i lhát a zejména Zpívání. Mimochodem, Zázemí vyšlo také v anglické verzi. Dobře se prodávala i druhá deska Máme si co říct, která vzešla ze spolupráce s Ondřejem Soukupem. Písničkám Jitky Zelenkové věnují samostatnou půlhodinu autoři pravidelného písničkového pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu na ČRo 2, od 16.30).

Jak jste začínala se zpíváním?

Pocházím z muzikantské rodiny. Oba rodiče byli hudebníci. Tatínek nejdříve působil jako houslista v Janáčkově opeře v Brně, v níž maminka zpívala ve sboru. Potom se oba sešli v operetě a nakonec maminka odešla na Fidlovačku do Prahy, kdežto tatínek se stal dirigentem Středočeského symfonického orchestru. Z toho vyplývá, že jsem hudbou byla doslova obklopena. Byla pro mne záležitostí každého dne. Sama jsem hrála deset let na klavír, vedle toho jsem od dětského věku zpívala. Zúčastnila jsem se řady soutěží a od šestnácti let jsem se zpívání věnovala poloprofesionálně. Chyběl mi rok do maturity a už jsem byla angažována do divadla Rokoko. První vlastní desku jsem ale natočila až na úplném konci sedmdesátých let, takže cesta k sólové kariéře pro mne opravdu krátká nebyla.

Vaše diskografie zahrnuje malý zápis už z roku 1967.

Ano, tehdy jsem natočila s Petrem Hannigem singl s písničkou Sun-Sun. To byla slovní hříčka vycházející z věty: Sun, sun, sundej ten klobouk, bych ti mohla hladit vlas. Petr Hannig tehdy řídil velkou kapelu pražských konzervatoristů, která se jmenovala Pastýři. Je zajímavé, že se téměř všichni její členové později profesionálně uplatnili, ať to byli Petra Černocká, Lilka Ročáková nebo Karel Bláha.

Jak jste se v kdysi velice populárním divadle Rokoko cítila? Fantasticky! Marta Kubišová, můj idol, tam totiž tehdy hrála také. Obdivovala jsem ji do té míry, že jsem nazpaměť uměla celý její repertoár. Milovala jsem ji nejenom kvůli jejím písničkám, ale také pro to, jak se obléká, líčí. Ve hře Filosofská historie jsem s ní dokonce alternovala, takže si dokážete představit, jak úžasně jsem se cítila, když jsem se na plakátě objevila vedle jejího jména.

Jaké zkušenosti vám i z lidského hlediska přinesly časy, které jste prožila v orchestru Ladislava Štaidla po boku Karla Gotta? Nezpozdil se právě tím nástup vaší sólové kariéry?

Pro sólové zpívání to byla výborná příprava, i když se některým lidem třeba může zdát, že jsem u Štaidla a Gotta byla zbytečně dlouho. Nastoupila jsem tam v roce 1973 se slovenskou zpěvačkou Janou Kocianovou s tím, že budeme zpívat doprovodné vokály, ale vedle toho dostaneme sólové příležitosti. A musím říct, že to Karel vždycky dodržel! U nás, ale i ve světě, v Německu, ve Švýcarsku, nás nechával sólově zpívat. Později jsem zpívala v triu s Jarmilou Gerlovou a Vlastou Kahovcovou, ale zároveň si mě Felix Slováček bral jako hosta do svých recitálů - v čase, kdy prožíval svou sopránsaxofonovou slávu. Nejdůležitější pro mě však byla spolupráce s textařem Edou Pergnerem neboli Borisem Janíčkem, s nímž jsem se znala od mládí, ale dlouho jsme se vzájemně hledali. Nakonec jsem jeho písničky začala ve větší míře zpívat, a i když byly mediálně neznámé, u publika měly úspěch. Repertoár s texty Edy Pergnera se postupně rozrůstal, až nakonec stačil na celé album.

Řekla jste, že písničky, které jste si vybírala, nebyly příliš známé, ale to se zajisté netýká jejich předloh. Mám na mysli zejména originál vašeho Zpívání - to byl celosvětový hit Roye Orbisona.

Jenže já jsem to nepřezpívala prvoplánově jako šlágr. Je pravda, že Blue Bayou zpíval ve své době kdekdo, ale na konci sedmdesátých let to byla stará písnička, kterou lidé v Čechách příliš neznali. Podobně to bylo s jinými mými skladbami. Například Ty mně smíš i lhát, která se vryla do srdcí mnoha lidí, byla původně melodie z filmu, kterou jsem si nechala otextovat, píseň Kdybys byl sám je z jednoho méně známého muzikálu Stephena Sondheima. A tak bych mohla pokračovat dál

V případě Chanson d´Amour jste vycházela z původní verze dvojice Arta a Dotty Toddových?

Ne, já jsem tu písničku poprvé slyšela v podání mé zamilované vokální skupiny Manhattan Transfer, od které mám doma řadu elpíček. Myslím ale, že to byl nápad Karla Gotta, abychom tu písničku zpívali v triu na zájezdu v Německu. A docela pěkně ji otextoval František Ringo Čech.

Jak jste se k těm cizím originálům dostávala?

Měla jsem jednu velkou výhodu. Když jsem s Karlem Gottem jezdila po světě, tak jsem si kupovala hodně desek. I když jsme šli na zájezdech spát dost pozdě, ráno už jsem vstávala v osm hodin a pilně jsem si nahrávala na kazeťáček perfektní muziku, kterou hrálo rádio vysílající pro americké vojáky v Německu.

Velmi často jste sahala po písničkách, které původně zpívali muži. Proč?

Mě lákalo písničky předělávat, udělat je úplně jinak, a to mi právě umožňoval mužský repertoár. Skladby, které zpívaly ženy, by mě nutily, abych se nějak přibližovala jejich pocitům, náladě, kterou určoval ženský zpěv. Navíc mě Eda Pergner velmi dobře znal. Byl to pro mne nejenom spřízněný textař, ale také výborný kamarád. Měla jsem vynikající vztahy s celou jeho rodinou. Chodila jsem k nim takřka jako domů. Eda přesně dovedl pojmenovat moje pocity, duševní stavy. Vzhledem k tomu, co jsem řekla, jsem dobře věděla, o čem zpívám, což dnes není zcela automatická věc.

JIŘÍ KASAL