číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Pořiďte si

Vyčerpávající bloudění Jáchyma Topola

Ve svém čtvrtém románu s názvem Kloktat dehet (nakladatelství Torst) se Jáchym Topol napohled rozhodl zasadit své líčení do nedávné historie, vrátit se k traumatu osmašedesátého roku. Nejprve se zdá, že sáhl ještě hlouběji, to když uvede na scénu čtenáři dobře známé situace a rekvizity poúnorového období: jeptišky spravující sirotčinec jsou násilně odvlečeny, výchovy se ujímá uniformovaný soudruh mísící češtinu s ruštinou a vše, co by v budově Domova mohlo připomínat církev, podlehne vandalskému ničení. Jenže místní svěřenec, malý chlapec Ilja, který je vypravěčem a zhusta i spoluaktérem nepřetržitých ničivých smrští, jež vyplňují román, nestačí ani povyrůst a už dochází k okupaci Československa sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy. Vzápětí pochopíme, že přemítání o časovém rozložení divoce přebujelých dějových peripetií knihy by bylo více než pošetilé, jelikož celá její druhá část je kromě jediného dějinného faktu (okupace) vyplněna výhradně autorovými fantasmagorickými hypotézami a představami. V nich se naše země srdnatě pustí do nerovného boje s okupanty, avšak nakonec musí rezignovat proti přesile "spřátelených armád", k nimž se přidají i vojska NATO. Topol tu v krkolomné nadsázce využívá známé skutečnosti, že se okupace odehrála s vědomím Západu, aby svým nekonečným a přes barvitost únavně monotónním obrazům zkázy a lidské zvrácenosti ještě dodal na apokalyptičnosti.

Temné tóny se ale v románu neprosazují pouze prostřednictvím krutostí nepřátel; Čechy, reprezentované krajinou a obyvatelstvem kolem města Siřemi, jsou zemí primitivů, násilníků a lidských kreatur, jejich udatnost v boji s interventy živí jakási přímo vrozená nenávist a hluboce vkořeněné zlo. Kniha obsahuje nespočet postav, jejichž kontury jsou rozpité a stěží čitelné, podobně jako je tomu u figur a portrétů na doprovodných ilustracích Juraje Horvátha, nicméně Češi vedle naivně přímočarých a infantilních Rusů působí jako lstivé a duchovně doslova zhovadilé bytosti.

Přílišnou výjimkou není ani Ilja, dětský (asi desetiletý?) protagonista, který nás svérázně provádí děsivým a zároveň pitvorně šklebivým infernem, rozpoutaným na stránkách tohoto díla. Většinou myslí a jedná jako surové, výhradně sebestředné zvířátko, jeho úvahy i vyjadřovací schopnosti nesou povážlivě často znaky retardovanosti. Jindy však překvapí výmluvností pohotového a zasvěceného reportéra, či ohromí pronikavým postřehem, hodným psychologa. Je zřejmé, že jde o hrdinu, jenž je záměrně koncipován jakožto autorský konstrukt, ale Topol jak by se nedokázal rozhodnout, zda ho chce použít jako monstrum typu Oskara Matzeratha (z Plechového bubínku), které provokuje svou totální amorálností, anebo mu přiřknout roli bytosti, jejímž prostřednictvím zamýšlí demonstrovat fatální následky lidské vykořeněnosti, a tak vzbudit čtenářův účinný soucit.

Podivuhodnost spisovatelovy imaginace je v tomto románu nesporná, ale líčení napjaté pouze na jedné struně, na struně zbytněle deformované exprese světa, připomíná chaotický zlý sen, který s prvním zákmitem ranního světla ztrácí na účinku.

ZDENA ŠKAPOVÁ