číslo 49

vyšlo 28. 11. 2005

Titulní rozhovor

Václav Klaus, prezident ČR

Pane prezidente, na kalendáři je datum 17. listopad 2005. Jste naším hostem přesně šestnáct let po listopadových událostech. Vraťme se ale úvodem ještě víc do minulosti; do roku 1973, šestnáct let před listopad 1989. Věřil jste tehdy, že "to tu někdy praskne"?

Že to tu, jak říkáte, někdy praskne, v to jsme - myslím - věřili všichni. Moje generace, která prožila mírně vzestupná šedesátá leta plus jejich tragický konec samozřejmě v něco takového nejen doufala, ale opravdu věřila, že to jednou nastane. Kdy, jak, v jaké podobě to bude, co všechno se přitom odehraje, jsme si přesně představit neuměli. Ale vše k tomu zvolna směřovalo a druhá polovina osmdesátých let, to už byl jasný nákrok k tomu, co se pak nakonec stalo. To už byla poslední kapka.

Čili jste byl optimistou i tenkrát, pouhých pět let po osmašedesátém...

Víte, to nebyly zrovna nejpříjemnější chvíle mého života. Vyhodili mě z Ekonomického ústavu Akademie věd jako antisocialistu a antimarxistu, byl jsem odstraněn z různých možností něco zajímavého v oboru dělat. Ale že by člověk ztrácel víru a dějinný optimismus? Mně nikdy nic podobného nenapadlo.

Nedivte se, že jste nebyl oblíben, když jste veřejně mluvil o Marxovi jako o postricardiánovi menšího významu (David Ricardo, britský ekonom na přelomu 18. a 19. století, jehož teorii hodnot Marx převzal, pozn. autora). Teď nemohu nepoložit obligátní generační otázku: přemýšlet jste v osmašedesátém o emigraci?

Musím se přiznat, že fakt ne. A to jsem měl to štěstí, že i chvíli po srpnu 1968, konkrétně na jaře 1969, jsem ještě mohl studovat na cornellské univerzitě v Americe, zatímco manželka ve stejnou dobu trávila desetiměsíční studijní stáž v Amsterdamu. Neboli oba jsme byli v cizině, na Západě. Nemuseli jsme přeplavávat řeku Dyji nebo prchat s brašničkou napěchovanou základními dokumenty. Start z univerzitních prostor pro nás jistě mohl být výrazně snazší než pro člověka, který zničehonic přeběhne hranice. Takže jsme o tom spolu samozřejmě hovořili, ale já jsem vždycky věděl, že život se pro mě odehrává tady, že tady o něco jde, že tady se má něco udělat; že se to nemá vylidnit a přenechat jen jedné skupině lidí. Čili ano, mluvili jsme o tom i vážně, ale neřekl bych, že jsem někdy zaváhal.

Sdílím, pane prezidente, váš příměr o čelném skle a zpětném zrcátku - dívejme se hlavně dopředu, i když tu a tam kontrolujme, co máme za sebou. Nicméně právě v té druhé souvislosti dovolte tři ohlédnutí za třemi významnými milníky naší polistopadové historie. U každého jste byl osobně, zblízka, pokaždé v jiné funkci. - Začněme létem roku 1992. Sedíte na zahradě brněnské vily Tugendhat, proti vám Vladimír Mečiar. Dělí se společný stát. Co vám jde přitom hlavou jako Čechovi, jehož manželka pochází shodou okolností ze Slovenska?

Myslím, že je známo jak všeobecně, tak snad i těm, kteří to znát nechtějí a tváří se, že o tom neví, jak se věci tehdy měly: byl jsem jediným českým politikem, který na jaře roku 1992 extendoval svou stranu, ODS, na Slovensko. Tehdy jsem s vědomím, že bych mohl a měl trávit dny volební kampaně výlučně v Čechách a na Moravě, trávil čas objížděním slovenských měst a městeček. Pokoušel jsem se tam prodávat jak ODS, tak myšlenku československého státu a jeho pokračování. Musím to zdůraznit, protože mě zlobí, že to dnes někteří chtějí zamlčovat a tváří se povzneseně, že "být to tehdy za nás, mohlo to dopadnout jinak..." Nemohlo. Já s nimi tehdy bojoval, aby neříkali o Slovensku zlé věci, nevypouštěli silácká slova. Nebudu jmenovat, ale kdo si chce vzpomenout, ten si vzpomene.

Utekl jste z mé otázky...

Ne, neutekl. Chci tím říct a zdůraznit, že já si rozdělení nepřál. Nicméně jsem viděl, jak jednoznačný je zájem Slovenska mít své velvyslanectví v USA, mít v Bruselu hvězdičku na budoucí vlajce Evropské unie; Slováci prostě nechtěli, ať už oprávněně či neoprávněně, být poručníkováni starším, větším bratrem, tedy Čechy. Ať už to bylo spravedlivé nebo ne, oni to tak cítili a já v tu chvíli pochopil, že je rozdělení nezbytné a že je naším úkolem jej uskutečnit stejně sametově jako listopad 1989. To se, myslím, mimořádně podařilo - například během mé nedávné návštěvy Indie se mě na to každý den některý z indických politiků ptal a všichni zdůrazňovali, že to byl nejklidnější, nejúspěšnější rozchod státu na dvě poloviny.

Posuňme se ke druhému z předělů polistopadové historie. Je jaro 1998, vstupujeme do NATO, rozklene se nad námi bezpečnostní deštník, ale za pár dnů se přiostří situace na Balkáně. NATO jde "na to"... Vy jste předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky; jistě se o tom hodně mluvilo, byla kolem toho spousta emocí. Jak na to vzpomínáte?

Nenamítám, abyste tuto chvíli označil za jednu z významných po listopadu 1989, ale musím trochu vyjádřit nesouhlas nad tím, že byla jednou ze tří nej; myslím, že tak vysoko nepatří, je v druhém patře. Ale ať tak či onak, balkánská zkušenost Evropu samozřejmě ovlivnila. A to - podle mě - ve velmi negativním smyslu. Tím, co se v bývalé Jugoslávii rozehrálo, samozřejmě tamní občané zoufale trpěli; kolik jich zahynulo, poztrácelo rodiny... Byla to věc hrozná, tragická. Ale já se bohužel obávám, že na tuto nespornou tragédii doplatila Evropa ještě v další rovině. Posílil se falešný mýtus, že vnitřní záležitosti země má řešit někdo zvenku. To se od té doby stalo normou, něčím, co totálně mění lidské dějiny. To je pak nákrok k tomu, že se mají dopředu uskutečňovat preventivní akce vůči něčemu či někomu - a to já považuji za jeden z velmi sporných rysů poslední dekády v Evropě a na celém světě. Proto jsem mnohokrát varoval zahraniční politiky, mnohokrát jsem říkával větu: "Prosím vás, nedívejme se na Evropu brýlemi, prizmatem Sarajeva!" Vidět sarajevskou tragédii a podle ní koncipovat vztahy mezi evropskými zeměmi tak, aby - probůh - nevzniklo nové Sarajevo, znamená vytvořit si instituce, které myslím do Evropy nepatří. Protože to by byl mimořádný, unikátní jev, abychom dneska ve snaze bránit se veškerému riziku vytvořili přetěžklý režim omezující v mnohém svobodu jednotlivých zemí, jednotlivých lidí. V tomto smyslu považuji tehdejší události za velikánský předěl, ale nejsem si jist, že jste to takhle myslel.

Možná, že budete, pane prezidente, protestovat i proti tomu, že jako velmi významný označím také třetí z milníků polistopadové historie. Přelom dubna a května 2004. Vstupujeme do Evropské unie. V Praze je organizována veselice, ale vy jdete na Blaník se všemi jeho konotacemi. Co jste tím chtěl, mohu-li to tak říci, vzkázat soudobým českým dějinám?

Já jsem proti fangličkářství, proti povrchnímu tleskání různým věcem; vždycky se dívám nejen na to, co je vidět na první pohled, na co se dá sáhnout, ale co bude dál. Jestli jsem studiem ekonomie získal jedno z důležitých poučení, pak je to pokus důrazně rozlišovat krátkodobý efekt od dlouhodobého. Jak říká slavný text francouzského ekonoma a právníka Bastiata: "What is seen and what is not seen..." neboli co je vidět a co ne; Bastiat říká, že lidé vesměs sáhnou po tom prvním a vůbec nedomýšlejí, co dál. Chci tím říci, že tak jako každá mince má svůj rub a líc, je i náš vstup do Evropské unie něčím, co se nevymyká lidským dějinám. Má obě stránky - něco tím získáváme, něco ztrácíme. A mě strašně zlobilo to jednoznačné hurá-nadšení, které mi připomínalo jiné hurá-nadšení naší země po druhé světové válce, po roce 1948... Myslím, že je třeba také říkat, že je i druhá strana mince.

Pane prezidente, k jiným tématům. Ale dovolte, abych se v tento sváteční den nenořil do různých sporů současné české politiky; naši posluchači jsou na to mnohdy už alergičtí. Spíš by mě zajímalo bavit se o českém postavení, českém - mohu-li - údělu v jednadvacátém století. To minulé bylo, ať už právem či ne, nazýváno americkým; soudíte, že to nynější bude čínské? A pokud ano, co z toho pro nás vyplývá?

Tak za prvé - sdílím, líbí se mi výraz český úděl. Je to ozvuk zdejších debat v roce 1968, kdy o definici českého údělu svedli veliký boj naši dva velcí spisovatelé, Milan Kundera a Václav Havel. To byla známá debata. Bohužel vedla k tomu, že od té doby spolu už vlastně nekomunikují, takže se už ani nepřou...

Není to české?

Oba se míjejí jakoby záměrně s pocitem, že nebylo nikdy rozhodnuto o vítězi tohoto sporu - a já mám strach, že si každý z nich myslí, že ho vyhrál on.

I to je české...

I to je české, ale to jen na okraj slova, které jste připomněl, jinak by se mi ten problém nevybavil. Ale za druhé. Podívejte, já bych až tak moc nepřijímal hodnocení, že dvacáté století bylo americké a toto bude východoasijské. Já vím, že tuhle větičku dneska najdete skoro v každém světovém časopise, v každém druhém úvodníku a komentáři. Je to výrok laciný, lehký, žurnalistický, který by podle mě neunesl rozbor, analýzu této záležitosti. Pro nás to stejně neznamená nic, i kdyby to byla pravda. Nebudeme rozhodně vzhlížet k nové modle, tentokrát východoasijské; náš úkol je být sami sebou, udržet si naši svébytnost, kterou je - myslím - možné i v něčem definovat.

Jak? Lze to, čím můžeme být na této planetě, řekněme, konkurenceschopní, stručně vyjádřit?

Já bych se vyhýbal normativnímu pohledu na svět, moralizování o něm i o nás samotných. O co nám jde? Obhájit naši existenci, a to jedině tím, že se nebudeme za každou cenu k někomu přimykat, že nebudeme přijímat totálně jiné vzory, že se opravdu pokusíme zůstat sami sebou. Ani naši konkurenceschopnost bych nijak nehledal; jako ekonom spíš řeknu, že máme určité komparativní výhody. Ty jsou relativní, nevyplývá z nich, že jsme nejlepší na světě v tom či onom; ale hledejme je, a hlavně se nepokoušejme konkurovat jako země, což určitě není dobré, ale jako jednotlivci - a pak ve světě uspějeme.

Čína s Indií tvoří dnes málem polovinu obyvatelstva naší planety. Z Indie jste se, pane prezidente, vrátil před několika dny. Z té Indie, kterou bohužel plno Čechů podceňuje jako nesmírně chudou zemi, ale která zároveň má - a vy jste to viděl - vesmírný výzkum nebo počítačový ráj ve stylu kalifornského Silicon Valley.

Napřed bych řekl něco k velikosti Indie. Myslím, že nic ji neukazuje lépe než naprosto nahodilá poznámka, kterou jsme si vyměnili s indickým prezidentem při osobním setkání v jeho kanceláři před slavnostní večeří. Řekl: "Nás Indů je miliarda plus" - a jen přitom zahýbal rukou...

... a než pohyb dokončil, číslo se zvětšilo, že?

To možná taky, on to ostatně vzápětí zpřesnil na miliardu a osmdesát miliónů a já jsem replikoval: "Ale to není, pane prezidente, jen tak číslo sem či tam, to je miliarda plus osm Českých republik!" Jemu ten počet skoro nestál za zmínku - a to je původním vzděláním fyzik, vědec, kterému je exaktnost vlastní... Že je Indie nesmírně různorodá, že má chudobu, kterou si našinec vůbec nedokáže představit, pochopit, to stále platí. Žije tam řekněme sto, dvě stě miliónů lidí, kteří nevlastní nic, vůbec, absolutně nic: ne že nemají auto, dům, televizi, oni nemají ani místo, kam by si večer lehli. A vedle toho tam skutečně probíhá vesmírný výzkum, je tam největší světová firma informačních technologií a softwaru, INFOSYS. A vedle toho hinduistické či buddhistické chrámy z roku 200 před naším letopočtem. A zároveň v oblasti Goa, bývalé portugalské kolonii, gotické křesťanské katedrály... Je to dohromady velmi impozantní a Indie je, myslím, v pohybu. Velmi rychlém pohybu. Považovali jsme poslední dvě dekády za svědka velkého vzestupu Číny, ale zdá se mi, že Indie ji začíná v lecčem dotahovat.

Pane prezidente, když jeden z Beatles, orientálně laděný George Harrison uspořádal počátkem sedmdesátých let v newyorském Centrálním parku charitativní Koncert pro Bangladéš, objevil se na jevišti - se dvěma spoluhráči na tabla a tamburu - také slavný indický sítárista Ravi Šankar. Trio minutu preludovalo, přestalo, vypukl frenetický potlesk - a Šankar povídá! "Jestli se vám tak líbilo, když jsme ladili, snad se vám zalíbí i naše první skladba..." - Tu historku cituji úmyslně: chci vás totiž navést k úvaze o tom, zda si vzájemně můžeme rozumět, anebo zda opravdu nastává onen Huntingtonův "Střet civilizací"?

To je tak velikánské téma, že bychom o něm měli vysílat samostatný pořad. Huntington to pěkně předestřel, zdramatizoval, podobně jakou svou další slavnou knihu "Kam kráčíš, Ameriko?" Já bych to tak ale neviděl, myslím, že jde o něco jiného. Z mého hlediska je to nezvládnutí naší civilizace. Jejího posunutí kamsi jinam. Vysvětlovat to, co se děje dneska ve Francii, islámem a teroristy a chudobou a nedostatkem státní podpory? V tom to opravdu není. Kdybychom se chovali normálně, budou se různé kultury doplňovat, vzájemně obohacovat, inspirovat. Tak, jako se Harrison nechal inspirovat svými indickými kolegy. Já ten problém takhle dramaticky nevidím, ale odkazuji na velmi hezký článek Benjamina Kurase, který jsem si včera přečetl v týdeníku Euro. Byl redakcí vyzván, aby se na to, co se děje ve Francii, podíval pohledem z Londýna - a já každému doporučuji, aby si to také přečetl.

Benjamin Kuras je, jak známo, zdravě provokativní novinář. Možná, že názorově ještě vyostřenější je jeho slavná italská kolegyně Oriana Fallaciová (válečná reportérka z Vietnamu a Perského zálivu, ale také autorka emotivních "Dopisů nenarozenému dítěti"a románu "Muž", pozn. autora). Ve svých dvou posledních knížkách, "Vztek a pýcha" a "Síla rozumu", dokonce říká, že Evropa už je vlastně muslimsky kolonizována...

Podle mě je Fallaciová prázdná provokatérka a dokonce bych řekl, že jestli obětujete zrak čtení jejích knížek, tak děláte chybu. To, co napsal Kuras, je mnohem podstatnější.

Co vás na jeho myšlenkách, postřezích tak zaujalo?

Myslím, že velmi hezky popisuje příběh někdejšího ministra ve vládě Margarety Thatcherové, anglického konzervativního politika Enocha Powella. Ten začal už někdy v sedmdesátých letech velmi rozumně varovat před masivním přistěhovalectvím, před lacinými a zjednodušenými myšlenkami multikulturalismu. A dopadlo to tak, že se už tehdy proti němu vzdula politicky korektní vlna; byl označen za naprostého rasistu, ačkoli nic podobného vůbec neřekl, a dokonce sama Margaret Thatcherová ho nejenže vyhodila z vlády, ale dokonce vyloučila z Konzervativní strany. A Kuras správně připomíná, jaké to z dnešního pohledu bylo nedorozumění - nepřijmout rané varování proti, opakuji, líbivému a povrchnímu multikulturalismu, když teď každý vidí, jaké má důsledky.

Víte, pane prezidente, před vámi byl dnes - úmyslně v tento den - naším hostem člověk, který naopak nabízel pohled, řekněme, zdola. Kumar Višvanatan. Ind, který zde žije už celou řadu let; na Ostravsku se například vybudováním Vesničky soužití zasloužil v době po povodních o česko-romské sbližování. A jeho myšlenky vyvolaly kromě zájmu i posluchačský nesouhlas. Jsme připraveni na jinakost?

Ne, ne, takhle bych to neviděl. To už přesně naskakujete do jednoho klišé, do jednoho způsobu...

Já prostě tlumočím posluchačské telefonáty.

Já vím, ale je to naskakování...

Voličské telefonáty.

To je naskakování do určitého klišé. Podívejte, masová imigrace je naprosto nepřirozený jev. Iracionální jev. Produkt nedávných chvil evropských dějin. Individuální migrace samozřejmě existovala vždycky; v každé době byli cestovatelé, kteří se usadili v jiných zemích. Ale masová imigrace, zejména v evropském kontextu, je umělý jev vyvolaný falešnou dobromyslností některých bohatších zemí. Jejich falešnými sociálními systémy, demotivujícími občany pracovat a lákajícími přicházet lidi ze vzdálených, mnohem chudších světů. Normální Ind nemá sebemenší potřebu, aby cestoval. Já jsem se ptal v tamní oblasti Goa, katolické enklávě, která je daleko vyspělejším kouskem země než okolní Indie, zda tomuto problému čelí. Říkal jsem panu guvernérovi: "Jak je možné, že vám třeba nuzní obyvatelé Kalkaty už nezaplnili tuto vaši krásnou oblast, která vypadá jako nějaký středozemní ostrůvek subtropického typu? Jak to, že ti, kteří v Kalkatě pomalu nemají ani metr místečka, kde by se v noci na zemi vyspali, tady už dávno nejsou?" A teď podotýkám - ne tak daleko, jako je Evropa, jako je Ostravsko nebo jižní Čechy, ale zde v Goa? A na to on: "My Indové nemáme důvod se stěhovat, my rádi žijeme na svých místech..." Neboli ti, co se přece jen stěhují, jsou uměle vylákanou skupinou, které bylo evropskou civilizací cosi naslibováno, a my si teď najednou uvědomujeme, že zdroje nejsou, že sliby není z čeho naplnit. Takže je to jev, vyvolaný chybnou evropskou politikou. To si nevymysleli Indové ani pan Kumar.

Náš rozhovor spěje, pane prezidente, k závěru. Vraťme se k nám, k oněm šestnácti uplynulých letům. Ano, překotný vývoj nastal jak v politice, tak v ekonomice. Ale my jsme možná především technologicky úplně jinou společností než před listopadem. Tehdy jsme netušili, co je mobil; počítač byl jen v některé kanceláři a skoro žádné domácnosti; nevěděli jsme, že lze napsat elektronický dopis na Nový Zéland, který bude kliknutím odeslán a ihned doručen... Dokonce se říká, že jsme svědky a účastníky největší komunikační revoluce od Guttenbergova vynálezu knihtisku. V čem jsou - řečeno vaším jazykem - výnosy a ztráty?

Tak za prvé jsem rád, že jste připomněl Guttenberga, a já bych ještě přidal Bella a vynález telefonu, například. Všichni říkají, že internet je největším vynálezem lidských dějin, a já říkám, internet je prkotina proti Guttenbergovi. Tehdy totiž vůbec vznikla možnost tisknout, rozšiřovat myšlenky - a žádný zásadní zlom tohoto typu se teď neodehrál. Ale k vaší otázce. Když se mluví o změnách, bývám tázán, zdali těch šestnáct uplynulých let je málo nebo dost, neřku-li moc, a vždycky odpovídám v rozpacích, protože se toho u nás odehrálo tolik, že mi někdy listopad 1989 připadá jako včera. Zmínil jste se o změnách v technice, ale nastalo jich ve společnosti daleko, daleko víc. Vezměte třeba, jak se změnil, výrazně posunul věk, ve kterém u nás má žena své první dítě. Před patnácti lety ho měla v průměru v jednadvaceti, teď v osmadvaceti. Toto je civilizační změna, která se jindy odehrávala ve společnosti po staletí! U nás se všechno rychle rozevřelo, došlo k osvobození člověka od tisíců zákazů, příkazů, které blokovaly naše životy během předchozího půlstoletí. To je tak obrovský dar, že mě pořád a pořád deprimuje, jak nedostatečně je oceňován. Stále se některým lidem zdá, že dar svobody je málo. Myslím, že je třeba trpělivě, dokolečka vysvětlovat, že svoboda je jako souhrn jevů všechno, co můžeme nabídnout. A teď už je jen a jen na nich, na jednotlivcích, na občanech, aby se dokázali ve svobodném světě realizovat. Neříkám to nikterak příkře; uvědomuji si, že jsou jistě tací, kteří to z nejrůznějších příčin nezvládnou a kterým je třeba pomoci. To určitě ano. Ale jako dominantní princip tu svoboda je a znamená něco úžasného.

Víte, převážnou - i když ne drtivou - většinu našich posluchačů tvoří lidé, kteří už něco pamatují; lidé, kteří vesměs nadšeně zvonili klíči, ale teď se jim svět zdá - řekněme - tak komplikovaný, že se v něm nejenže nevyznají: oni se v něm ztrácejí. Co byste jim vzkázal?

Já nevím, jestli je svět komplikovaný. On zase až tak moc složitý není. Tady jde o něco úplně jiného. O to, jestli se v náhle svobodném světě každý uměl velmi rychle zorientovat, jestli si uměl najít své místečko pod sluncem. Jestli každý uměl zrealizovat tu svou, promiňte mi ekonomický slovník, komparativní výhodu, kterou máme všichni bez výjimky k dispozici. Tu má každý človíček na světě, v tom tkví má hluboká víra, mé hluboké přesvědčení. A můj hluboký optimismus. Každý človíček je unikátní originál, má svou nezaměnitelnost, svou jedinečnou komparativní výhodu - a že ji někdo nenalezne, to už je otázka lidského osudu, a ne systémová vada České republiky.

Ještě se v tom tématu chci, pane prezidente, chvíli takříkajíc vrtat. Je jedním z prvků ve hře, že někteří, mnozí z nás, měli v listopadu přehnaná očekávání? Že emoce zastínily na čas rozum? A že, jak kdosi poznamenal na adresu bývalých občanů NDR, i my jsme mohli poprvé vyjet na Mallorcu s nadějí, že než se vrátíme, bude vše uklizeno?

Tak ta mezera mezi očekáváním a realitou je součástí lidských životů a velmi se samozřejmě prohloubí při historickém, systémovém zvratu. Když život běží normálně, je zmíněná mezera - nijak veliká - spíš konstantou existující v každém systému: svobodném, nesvobodném, bohatém, chudém. Ale pak nastane velikánská změna, očekávání rostou a realita za nimi klopýtá. To je nevyhnutelné. A já si myslím, že zpočátku mezera ani tak velká u nás nebyla. To nám umožnilo provádět velice rychle nezbytné reformní kroky, které leckoho zabolely. V jisté chvíli došlo k zakolísání, mezera se zvětšila - ale já si fakt nemyslím, že někdy dosáhla tak enormní úrovně, aby začala blokovat fungování celé společnosti. Jsou země, kde to nastalo, ale my k nim nepatříme. To, co říkám, jistě neměří individuální mezeru jednotlivých posluchačů, našich občanů; ta v řadě případů nepochybně existuje, člověk ji tak cítí, někdo mu nahrává, podněcuje onu velikost. Existují i u nás nezodpovědní politici, kteří toto téma nepřetržitě rozehrávají, kteří vyvolávají u některých lidí blbou náladu, ale - opakuji - nikdy to nepřekročilo únosný stav. A já se bojím, i když bych to snad jako prezident neměl moc říkat, aby něco takového nenastalo na Ukrajině. Tam se přesně před rokem vybudila očekávání na neuvěřitelnou úroveň, zatímco realita je nezbytně jiná. A když rozpor přesáhne kritickou mez, tak potom - jak by se řeklo v jaderné fyzice - hrozí výbuch. Toto není náš případ, případ České republiky.

Za dalších šestnáct let se bude psát rok 2021. Vypadá to jako nekonečně vzdálené datum, ale uteče to... V čem budou muset Češi na sobě zapracovat, čeho se naopak budou možná muset zříci, aby svět byl pro mě příjemným místem k žití?

Rozhodně bych nemaloval naši budoucnost černými barvami. To nemohu nejen jako prezident, ale ani to by to neodpovídalo mému naturelu. Já nikdy nezapomenu, jak jsem kdysi pronášel jakýsi vznešený projev ve Vídni a poté mi jeden devadesátiletý pán, slavný ekonom, řekl německy krásnou větu: "Optimismus je povinnost!" A já to od té doby často a rád cituji. Takže věřím tomu, že zde nemusíme dělat další radikální změny a revoluce. Prostě - normálně žijme. Nesvažme člověka ničím nadbytečným; a já věřím, že ani Evropa nás nebude svazovat víc, než bychom potřebovali a než by i ona sama potřebovala ke svému vývoji. Myslím, že svět půjde dopředu a že je před námi docela dobrá vyhlídka. Nepokažme si ji sami. Nerozhádejme se tady, nezaveďme nezdravou politickou kulturu, nevyměňme slušnost za hrubost, za hulvátství. To by se nám strašně vymstilo a rozšířili bychom tím mezi lidmi onu pocitovou mezeru, o které byla řeč. Pokud to neuděláme, vidím naši budoucnost docela dobře.

Dovolte mi na závěr odlehčit posledním odkazem k číslu šestnáct: přesně po tomto počtu let se vracíme, respektive jako Česká republika poprvé jedeme na mistrovství světa v kopané. Vydáte se tam jako divák i vy, sportovec tělem a duší?

Jsem strašně rád, že to včera - navíc šestnáctého listopadu - tak dobře dopadlo. Naši fotbalisté podali, myslím, nesmírně vydatný, upracovaný výkon a mně se takhle sport líbí. Já nikdy nepreferoval bohem nadané hráče, kterým to padalo do koše samo. Já vždycky preferoval toho, kdo si to musí tvrdě odpracovat, a přesně to se našemu týmu podařilo. Takže první stupeň je za námi, a teď půjde o to, jak to bude vypadat za šest, sedm měsíců.

V době voleb, že? Ale to už by bylo na jiný rozhovor. Pane prezidente, děkuji vám za návštěvu.